Deníkový výbor Bubáčci představuje osobitou koláž soukromého, profesního i kulturního života významné osobnosti české literární vědy Zdeňka Kožmína. V záznamech se objevuje řada pronikavých reflexí, aforismů, komentářů k literárním dílům i filozofickým textům. Kniha navazuje na dřívější výbory Struktury (1995) a Obtisky (1998) a zároveň je uzavírá.

Josef Prokeš (Tvar)

Milan Pavlovič (Literární.cz)

Příspěvek analyzuje základy interpretačního přístupu Zdeňka Kožmína a nastiňuje podobnosti jeho metodologie se strukturalismem, fenomenologií, hermeneutikou a dekonstruktivismem. Kromě obecných otázek týkajících se interpretace se příspěvek zaměřuje na Kožmínův přínos k teorii interpretace, konkrétně na metodu "rozfoukávání" a vidění autorské poetiky prostřednictvím kategorií prostoru a času. Příspěvek rovněž nastiňuje vznik některých Kožmínových studií.

Kožmínova interpretace Oldřich Mikulášek – Balada o Smrtelné ulici v Třebíči byla původně
součástí strojopisu knihy Svět básně (s podtitulem Deset interpretací), který Kožmín napsal v letech 1970–71/72. Tento strojopis byl vložen v zelených papírových deskách, opatřen
názvem, podtitulem, datací a kromě deseti interpretací (Bezruč, Toman, Neumann, Hora,
Nezval, Halas, Seifert, Hrubín, Holan, Závada) obsahoval ještě předmluvu, úvodní metodologické pojednání Co je báseň a interpretaci zmiňované Mikuláškovy básně. Z důvodu publikačního zákazu mohl Kožmín tyto interpretace otisknout až později – všech deset textů se stalo
jádrem knihy, resp. skript Interpretace básní (SPN 1986), které byly ještě doplněny o další
tři texty (Oldřich Mikulášek – Žena kamínek, Jan Skácel – Mitmem, Petr Skarlant – Lori),
nový metodologický úvod a didaktickou část Práce s básní ve škole. Zůstává otázkou, proč
Kožmín tuto interpretaci přímo nezačlenil do původního projektu Svět básně: jako nejpravděpodobnější se jeví odpověď, že si Kožmín byl vědomý určité kontroverznosti Mikuláškova
jména na počátku normalizace, a text se proto z původního rukopisu rozhodl vyřadit. Na počátku osmdesátých let pak už byl zase oslovován jinými Mikuláškovými texty. Domníváme se,
že „vyřazený Mikulášek“ by měl být přesto publikován – ve všech ohledech nese typické rysy
Kožmínova rukopisu a představuje erudovaný vhled do poetiky autora, jehož dílem se Kožmín
soustavně zabýval a k němuž měl čtenářsky blízko.