Jak vydávat německé romány a být v devatenáctém století úspěšným českým nakladatelem?

Německojazyčná knižnice Album (1846—1861) představovala stálici na středoevropském knižním trhu: nabízela původní německojazyčnou románovou produkci konvenčního rázu a konkurovala překladům populárních jinojazyčných děl, jež zaplavovaly tehdejší knižní trh. V českých zemích podnítilo Kobrovo Album vznik obdobné edice románů — Bibliotéky původních románů historických i novověkých Kateřiny Jeřábkové, známé pražské nakladatelky a vydavatelky časopisu Lumír. Urválková zkoumá čtenářskou atraktivitu žánrové skladby Alba ve vztahu k soudobé české beletrii, a to na příkladu žánrového obrazu ze života, jenž se stával průsečíkem různorodých podob literárnosti. S využitím metodologických podnětů teorie recepční estetiky a synopticko-pulzační teorie představuje autorka nakladatelský provoz a literární dění v padesátých letech 19. století jako mnohovrstevnatou, vnitřně rozrůzněnou síť interkulturních a intertextových vazeb, jejichž přirozenou součástí byla vícejazyčnost.

Ladislav Futtera (Slovo a smysl)

Karl G. R. Herloßsohn, pražský rodák z Malé Strany, sice strávil většinu života za hranicemi Čech, ale jejich středověké dějiny ho inspirovaly k sepsání řady „romanticko-historických obrazů“, které našly takovou odezvu mezi českými vlastenci, že si spisovatelovo jméno počeštili na Karel Herloš. Současník K. H. Máchy i Waltera Scotta ovlivnil pozdější autory české historizující beletrie a byl oblíbenou četbou i Tomáše Masaryka, jenž se za svých gymnaziálních studií jejím prostřednictvím seznamoval s českými dějinami.

Marek Přibil (Česká literatura)

The study is focused on the reception of the then-popular Dialogues of the Dead / Conversations by Syrian philosopher and rhetorician Lucian of Samosata (120 AD-180 AD) in Czech literature on the turn of the 18^th and 19^th centuries, with occasional insight into the intermediary French and German reception. Thanks to their linguistic refinement, Lucian’s dialogues quickly became a popular reading for the learning of Greek at the time, and in the 18^th century, they contributed significantly to the development of journalism. This tendency was also present in the revivalist journal Hlasatel český during the period of 1806–1808 when it featured translations of several of Lucian’s dialogues alongside Jungmann’s conversation On the Czech Tongue (1808). The said conversations evoke the form of Lucianesque dialogues of the dead, which was to be the model of antiquity for the Czech classicism of the time, and they fill this form with thoughts of enlightenment and contemporary nationalism while capitalizing on the models of contemporary educational practices at Prague universities.

Prof. PhDr. Jaroslava Janáčková, CSc., patří již více než půlstoletí k nejvýznamnějším osobnostem české literární historie. Její práce o spisovatelích, žánrech a vývojových tendencích české literatury 19. století vynikají invenčností, metodologickou průbojností a živým podáním, prozrazujícím mnohaletou učitelskou zkušenost.

Kniha vzniknuvší k jejímu významnému životnímu jubileu obsahuje studie zabývající se z různých úhlů pohledu tématy či metodologickými přístupy pro jubilantku typickými. Vedle statí o Boženě Němcové, Karlu Havlíčkovi Borovském, Janu Nerudovi, Aloisu Jiráskovi, Juliu Zeyerovi a Karlu Matěji Čapku-Chodovi tu lze najít také pojednání o výchovných hrách pro děti či analýzu populárního sešitového románu. Autory studií jsou Gertraude Zand, Zuzana Urválková, Jana Vrajová, Magdaléna Pokorná, Dagmar Mocná, Stanislava Fedrová, Alice Jedličková, Michal Charypar, Věra Brožová, Lucie Kořínková, Dalibor Tureček a Pavel Janáček.

Studie pojednává o českých a jinojazyčných intertextových vazbách prózy - obrazu ze života B. Němcové Pan učitel. Próza je srovnávána s didaktickým spisem F. Mošnera (Pěstounka) a prózou neznámého německého prozaika F. A. Liebelta, uveřejněnou v almanachu Album der Erinnerungen.

V příspěvku je představena podoba literární kritiky v německojazyčném časopise mapována Kritische Blätter für Literatur und Kunst (1857–1858), který vydával v Praze a Lipsku český nakladatel Ignác Leopold Kober. Časopis stal součástí sporů vedených v německé literární kritice o podobu realismu v umění a místem, kde se v osvícenském duchu pěstovala racionálně vymezená, objektivní kritika. Redaktor – Němec Eduard Schmidt-Weissenfels – prezentoval ve svých příspěvcích ideální realismus, jejž upřesňoval a doporučoval v opozici vůči dokumentárnímu, „absolutnímu“ realismu (v dnešní literární vědě by byl jeho ekvivalentem naturalismus), a Čech Ignác Jan Hanuš se zasazoval o kritické hodnocení vědeckých prací nejen německojazyčných, ale také slovanských a maďarských. Česko-německá redakce usilovala svým nadnárodním, panaustriakálním přístupem o vytvoření literárněkritického orgánu, v jehož rámci by se reflektovaly věda a umění středoevropského kulturního prostoru bez limitujícího národního hlediska. Zatímco Schmidt-Weissenfels se ve svém programu ideálního realismu dovolával tradice idealismu a romantismu, Hanuš a jeho spolupracovníci (zejména Julius Feifalík) nastavovali romantické tradici v české vědě kritické zrcadlo tím, že racionální kritikou zpochybňovali pravost nejstarších českých literárních památek a výsledky české vědy soudili přísnými měřítky německé vědy. Na podněty Kritische Blätter für Literatur und Kunst (1857–1858) reagovala také česká pobřeznová kritika – zejména Jan Neruda a Karel Sabina, kteří prosazovali realismus v české literatuře a vymezovali jeho estetický rámec.

Monografie navazuje na knihu České literární romantično (Host 2012). Soustředí se na literaturu vycházející z francouzského Parnasu a představující v českém prostředí jeden z klíčových diskurzů konce devatenáctého a počátku dvacátého století.

V prolegomenách Aleš Haman rekapituluje historii užití pojmu parnasismus v české literární vědě a osvětluje motivaci jeho znovuzavedení, Jiří Pelán resumuje podobu francouzského Parnasu, Dalibor Tureček a Peter Zajac podávají návrh modelu českého a slovenského parnasismu. Oddíl případových studií je věnován klíčovým autorům, obecnější problematice parnasistní prózy či modifikaci parnasismu dekadencí. Apendix se zabývá žánrovou problematikou balady v síti diskurzů konce devatenáctého století.