Monografie Kazuo Ishiguro and Max Frisch: Bending Facts in Unreliable and Unnatural Narration se zabývá zejména vypravěčskou nespolehlivostí a jejími hranicemi s jinými typy subjektivního vyprávění v první osobě. Kniha mapuje teoretické debaty k nespolehlivému vyprávění a zkoumá vztah tohoto jevu k antimimetickým postupům vyobrazení vypravěčova sebeklamu. Studie, jež se pohybuje na hranici mezi klasickou a postklasickou naratologií, využívá mimo jiné poznatky teorie fikčních světů, „nepřirozené“ naratologie a kognitivní psychologie. Teoretické koncepty pak aplikuje na inovativní vyprávěcí strategie ve vybraných dílech současného britského prozaika Kazua Ishigura a švýcarského autora 20. století Maxe Frische. Analýzy těchto románů nabízejí nový náhled nejen na Ishigurovo a Frischovo dílo, ale i na nespolehlivé vyprávění jakožto naratologický koncept. Srovnání metod, jimiž tito dva autoři zachycují psychologii svých vypravěčů, pak vynáší na světlo fascinující paralely v jejich romanopiseckém vývoji.

Stefan Iversen (JLTonline)

Studie se zabývá průsečíkem kultury, příběhů a osobní identity. Představuje problematiku narativní identity z pohledu psychologie, přičemž se soustředí na kulturní podmíněnost způsobů vzpomínání a vyprávění o sobě. Stručně pojednává o konceptu dominantních kulturních narativů (master-narativů) a jejich vlivu na osobní životní příběhy i samotné životní volby, přičemž věnuje pozornost i formě „narativního vzdoru“, kdy lidé, jejichž zkušenost neodpovídá určitému master-narativu, přicházejí s narativy alternativními. Další část studie se obrací k autobiografické tvorbě, v níž je zpochybňování sociokulturních norem a zakořeněných představ leckdy doprovázeno porušováním žánrových konvencí a hledáním alternativních způsobů sebevyjádření, a to zejména v případě autorů ze společensky marginalizovaných skupin. Poslední část pak přináší analýzu fikcionalizované autobiografie Válečnice čínsko-americké spisovatelky Maxine Hong Kingstonové, která zobrazuje střet dvojích konvencí vyprávění o životě, vzorů utváření identity a master-narativů v případě lidí bikulturního původu. Zároveň exemplifikuje sílu autobiografických textů upozornit na převládající kulturní narativy a nabídnout alternativní perspektivy.

Tento článek poskytuje stručný přehled a kritické zhodnocení teoretických přístupů k problematice nespolehlivého vypravěče, čehož je pak využito k formulování definice nespolehlivého vyprávění: vypravěč je nespolehlivý, pokud existuje rozdíl mezi čtenářovou rekonstrukcí fikčního světa (tedy událostí, postav a vypravěče) a vypravěčovou verzí tohoto fikčního světa. Tato definice je dále osvětlena a upřesněna pomocí teorie možných světů v literatuře, která také upozorňuje na nemožnost hodnotit některé fikční světy a v nich existující vypravěče měřítky mimotextuálního světa. Následuje příklad atypického homodiegetického vypravěče v románu Kazua Ishigura Když jsme byli sirotci, jehož krátká analýza poukazuje na existenci homodiegetických vypravěčů, jež se vymykají roli tradičně připisované tomuto typu vypravěčů, což nám znemožňuje klasifikovat je jako nespolehlivé.