Recenze výstavy fotografií Elfriede Mejchar

Civilnost nostalgie. Vídeňská periferie a proměny krajiny očima Elfriede Mejchar

Lucie Kopalová

Dům umění v Brně hostí v dnešních dnech výstavu fotografií slavné rakouské fotografky Elfriede Mejchar. Díla, která bylo možné zhlédnout, v sobě nesla nejen dojemnou nostalgii umocněnou černobílým provedením, ale také smysl pro detail, ironii a nadsázku a nepopiratelné umění v zachycení okamžiku. Fotografie, které zachycují vídeňskou periferii a proměny venkovské krajiny v městskou, tak odrážejí křehkou krásu prchavého momentu a zpřístupňují ji návštěvníkům – prezentují ji, odhalují a nabízejí k osobnímu ohodnocení i uložení do paměti.

Mejchar rozhodně nepatří mezi začátečnice a její výstava v sobě kloubí mistrovské umění i jakousi civilnost prožívané chvíle, kterou mnohdy v případě interpretací na téma žena prezentuje s ironickým vhledem. Zhlédnout proto expozici, která si pohrává se světlem a stínem, kompozicí, a zachycuje momenty, kterých by si lidské oko ne vždy všimlo či je považuje za natolik běžné, bude jistě příjemným a přínosně stráveným časem, který návštěvníka pouze obohatí a na patře mu zanechá lehce nostalgickou příchuť.

Po stopách Elfriede Mejchar: V zrcadle času a (ne)všednosti

Lucie Pelcová

Výstava Elfriede Mejchar instalovaná v brněnském Domě umění působí zvláštním a nečekaným kouzlem. Černobílé fotografie pořízené během 60. a 70. let na vídeňském předměstí zachycují jedinečnost míst, které byly ponechány na pospas zubům času. Na návštěvníka, který naposled obdivoval výstavu fotografií před mnoha lety, působí snímky až neuvěřitelně silně. Na první pohled lze říci, že souhra světla a stínů je jedním ze základních a patrně i charakteristických prvků, jež propojuje všechna autorčina vystavená díla. Více než „zemědělská“ série mě zaujala ta „industriální“. Jedinečný pohled na různá místa, nyní již poznamenaná přirozenou (sebe)destrukcí věku, rozdmýchává citový souboj v nitru návštěvníka. Ať už nostalgie či radostný dojem z netradiční kompozice přispívají k okouzlení, kterému lze jen těžko odolat.

Z centra na okraj. Dávno zapomenutá místa v hledáčku fotoaparátu

Michal Kirš

Elfriede Mejchar servíruje pozorovateli obrázky plné zmaru, jenž vzešel jako výsledek činnosti člověka. Nemíní nás však uvrhnout do stavu nějaké nesmyslné deprese, nýbrž v nás hodlá vyburcovat intenzivnější zájem o dění kolem nás. Autorka prostřednictvím svých snímků prokazuje neuvěřitelnou nápaditost, citlivost a pozornost vůči našemu okolí, vůči přírodě. Nabádá nás, abychom byli i my takto vnímaví. Fotografie z předměstí Vídně zachycují špínu vytlačenou z centra velkoměsta, upozorňují na depresivní ráz industriální krajiny nepříliš vzdálené od každého z nás. Ona dokumentárnost je ze snímků rozhodně cítit. Elfriede Mejchar však nabízí i druhou stranu mince. Oproti opuštěné a zohyzděné městské periferii ukazuje i ruch a život v centru – Prátr, pýchu Vídně. Chce to však postavit se na špičky a pohlédnout, co se děje za zdí…

Pomíjivost

Aneta Štěpánková

Od výstavy fotografií devadesátileté Rakušanky by většina současníků očekávala využití tradiční kompozice obrazu a možná nějaké to optimistické sdělení, že život nekončí po čtyřicítce (padesátce, šedesátce… doplň si sám).

Elfriede Mejchar nám místo optimistického nadhledu nabízí pohled na šedou realitu vídeňské periférie. Opuštěné tovární haly, chuchvalce mlhy v chladných ulicích, stařec hrající na harmoniku, velkopěstírna zeleniny – to jsou symboly městského urbanismu, kterými autorka ilustruje dočasnost nejen lidského života, ale i toho, co člověk vytvořil. Celá výstava je prodchnutá protiklady – minulost se zrcadlí v současnosti, nezkrotná příroda se snaží pohltit výdobytky člověka…

Použitím černobílých snímků fotografka ještě zesiluje kontrast světla a stínu a vyvolává v pozorovateli otázku, proč se z míst, kterými proudil život a kde se odehrávalo tolik různých lidských osudů, stala místa opuštěná. Právě hořká pachuť, kterou v nás zhlédnutí fotografií Elfriede Mejchar zanechává, je důležitou fází uvědomění si pomíjivosti našeho života a naší civilizace.

Člověk a příroda. Příroda a člověk

Monika Bordovská

Ve velkém, chladném prostoru se můžete vcítit do fotografií zachycujících sílu daného okamžiku. Spatříte autorčinu podmanivou hru se světlem a stínem. Necháte do sebe prostoupit hřejivé sluneční paprsky. Celá výstava vás donutí zastavit se nad otázkou člověka zasahujícího do přírody. Důkladným pozorováním si všimnete, že i sama příroda s člověkem bojuje.

Možná vás přepadne melancholie při pohledu na černobílé fotografie. Všude se však mohou objevit světlé paprsky, jež rozseknou temné stíny a vnesou do díla naději. Obyčejné věci se na druhý pohled často mění v neobyčejné.

Pokud se vám podaří ponořit se do kouzla tohoto umění, pak si jistě odnesete i poselství, o které se autorka snaží podělit. Je tedy důležité, zastavit se nad lidskými vynálezy a stavbami a uvědomit si, jak moc přírodě bereme a jak moc nám ona stále dává.

Proměnná minulost Elfriede Mejchar. Fotografie na prahu příběhu

Gabriela Sládková

Retrospektiva díla Elfriede Mejchar v Domě umění konfrontuje návštěvníky s různými druhy minulosti. Setkáváme se tak s minulostí lapenou fotoaparátem v prchajícím okamžiku – to jsou fotografie z vídeňských ulic, které zvěčňují ztracenou minulost. Jsou tu ale i fotografie míst, kde jako by minulost byla stále přítomná – je zachována jako otisk v paměti opuštěných míst. A nakonec, připomíná fotografka, je tu i druh minulosti, která jako by ani minulostí nebyla – ve fotografiích polí a skleníků, kde se minulost vrací jako na kolotoči a je stále znovu a znovu zpřítomňována.

Patrně nejsilnějším okamžikem výstavy je cyklus Firma Viktor Adler. Fotografka zde zachytila místa ve fázi bytí, se kterou jako by se už nepočítalo. Na fotografiích vidíme místa v limbu. Vidíme zde opuštěné budovy, pohozené nářadí a nevyužitý prostor. Autorka vyvolává otázky po smyslu míst, jejichž smysl pominul, míst za hranicí účelné existence. Podnětné jsou však i snímky skleníků a polí, které provokují k myšlenkám o povaze volného prostoru, účelnosti a opakování. Na rozdíl od fotografií továrny, které zachycují bod v lineárním plynutí času, zde se jedná o čas cyklický, vtělený do stále se opakujících dějů, zvěčněných ve své nepostradatelnosti.

Odchod z výstavy je jakoby i přenosem zpět do skutečného světa. Fotografie ve své podnětnosti vybízí k tomu, aby si v každé z nich jednotliví návštěvníci prožili svou vlastní zkušenost. Výstava tak reflektuje nejen dílo Elfriede Mejchar, ale i představivost každého z nás.

Neopakovatelnost zastaveného času

Petra Kovaříková

Elfriede Mejchar má rozvinutý cit pro zachycení jedinečnosti okamžiku a diváka tak dokáže vtáhnout k sobě, aby se mohli spolu dívat na místa z fotografií. Její díla mají energii a umí vyvolat silnou emoční odezvu.

Vystavené fotografie mapují různá období autorčiny tvorby, čímž vzniká zajímavá směs opuštěných polí a továren i zalidněných ulic. Industriální prvky vyvolávají melancholii a opuštěnost, naopak lidé na fotografiích nutí diváka pozorovat jejich obličeje, vžít se do jejich myšlenek a pocitů a prožít alespoň jeden okamžik z jejich života. Celkové vyznění výstavy ale narušuje její nejednotnost. Na jedné straně jsou zde zajímavé černobílé fotografie, na straně druhé jsou fotografie v sépiovém odstínu a malém formátu. Tyto druhé fotografie jsou přehlušeny působivostí těch prvních a tato nevyváženost a nejednotnost ztěžuje divákovi vnímání a prožívání výstavy.

Autorčina díla ale rozhodně nabízejí nový úhel pohledu na běžné věci a dokážou divákovi ukázat neobyčejnost ve všednosti nebo krásu tam, kde mnozí vidí ošklivost. Při odchodu si návštěvník bude nejspíše přát, aby mohl zůstat déle a prožívat s autorkou mimořádné okamžiky a pocity, které zažila při vytváření fotografií.

Marnost a vzdor

Dominika Sirná

Pomíjivost okamžiku získává zcela nový rozměr. Fotografie Elfriede Mejchar jsou nejen upřímným svědectvím doby o změnách ve společnosti, ale také nositelem strachu, tísně a zmaru. Zároveň z nich však vyzařuje hravost a neochvějný zápal pro hledání nových příběhů v místech již dávno zapomenutých.

Snad jediným negativním pocitem pro mne bylo zjištění, že výstava v Domě umění zabírá pouze dvě místnosti. Naopak pozitivních pocitů jsem zažila mnoho. Nebudu se pozastavovat nad možnostmi fotografie jakožto média, které dokáže zmrazit čas, ale nad stylem a grácií, s kterou autorka okamžik zobrazuje. Její cit pro detail, spletitou kompozici motivů a tvarů, výjevy z městského života a proces urbanizace v rámci neúprosného plynutí času, mě doslova uhranul svojí upřímností a intenzitou. Divák si připadá ztracený i v místech, o kterých si myslel, že je důvěrně zná.

Při odchodu z galerie si návštěvník odnáší nejen pocit jakési marnosti plynoucí z pomíjivosti doby, ale i naději v to, že některé změny nemusí být špatné a že právě díky fotografiím si vzpomínky uchováme navždy.

Ticho a nostalgie

Alena Urbánková

Výstava rakouské fotografky Elfriede Mejchar dýchá zvláštní atmosférou. Autorka nás zavádí na okraj Vídně, nabízí nám netradiční pohledy na své rodné město a ukazuje neprvoplánové krásy zdejší periferie. Zobrazuje pocity osamění a odcizenosti, ale i jakéhosi vnitřního uspokojení, klidu a ticha.

Poznávacím znamením autorčiny práce je zejména její schopnost vcítit se do zobrazovaných míst, vyprávět o nich a jakýmsi záhadným způsobem s nimi dokonale a beze zbytku splynout. Originálním využitím světla a nevšedních, ale promyšlených kompozic působí její fotky na oko diváka čistým, vyváženým dojmem, dá se říct, že zcela prostě a přirozeně. Přesto se ale nezdají být zachycené černobílé scenérie v žádném případě nudné či nezáživné. Stále je na co se dívat. V opozici otevřených volných prostranství překvapují konkrétní syrová zátiší, jež návštěvníka zcela vykolejí z dosavadního vnímání expozice a posunou chápání výstavy o stupínek výš do nové, expresivnější roviny.

Fotografie Elfriede Mejchar promlouvají velice sugestivně. Není vůbec těžké se do nich na první pohled společně s autorkou ponořit a připojit jim subjektivní vysvětlení nebo do nich dokonce promítnout své osobní příběhy.

Divák pak odchází z výstavy naplněn melancholií, pohroužen v myšlenky o prchavosti okamžiku a smyslu života.

Výstava okamžiků a míst – píseň ticha

Veronika Marešová

V Domě umění se nachází výstava prezentující tvorbu fotografky Elfriede Mejchar. Výstava s názvem Minulost je rozdělena do tematických celků, které vás provedou rušnými ulicemi velkoměsta až do opuštěných venkovských scén.

Fotografie spojuje jedno, a to zachycení hry světla a stínů všedních dní. Zaznamenáním nevšedních pomíjivých příběhů a okamžiků fotografka E. Mejchar ukazuje Vídeň odhalenou ve své přirozenosti. Divák tak má možnost pohlédnout na tuto metropoli s obyčejností města. Černobílé provedení fotografií podtrhává celkový vizuální dojem a může nás dovést k zamyšlení se nad pomíjivostí a všedností.

Neotřelé náměty fotografií spolupracují s výstavním prostorem Domu umění a přináší tak neopakovatelný zážitek.