První a poslední věta

∗∗∗

Slunce stálo vysoko, když se před nimi objevilo údolí jako smaragd mezi horami, ale stejně jako drahé kamení mizí s posledním zábleskem chamtivému v kapse, tak i slunce brzy upadlo v náruč horizontu a celým štěstím propůjčilo údolí zbytky svého světla, svůj zářivý úsměv. Stromy laskané jeho západem se měnily ve stěnu ohně a v mladém páru, který tomu nahlížel, zažehl touhu, jejíž jiskra se usídlila v nedalekém ohništi. Poté, co se okolo něj milenci uvelebili, vysvobodili z tašky láhev portského, které touto dobou skoro bublalo nadšením. Ťuknutí sklenic následoval střet rtů, víno se ochotně mísilo s láskou a usazovalo se v horkých tvářích. V záchvatu euforie nebo opilosti chtěla dvojice oheň odměnit. Na znamení vděčnosti hodil jeden z nich do plamenů své básně, na povrchu zmáčené slzami, ale uvnitř hřejivé. Žár se do veršů vášnivě začetl. Netrvalo dlouho a polovinu už měl za sebou. Působilo to přirozeně, jako návrat domů. Po dalším polibku už písmo nešlo přečíst, jen tvar listů naznačoval, že tady v ohništi dohořívá celý svazek.

Aleš Ch.

 

∗∗∗

Slunce stálo vysoko, když se před nimi objevilo údolí jako smaragd mezi horami…

Vlastně to byly spíš kopce, a tahle mýtina měla v podzimním odpoledni chladný odstín prázdné lahve od vína. Básníkům se nedá věřit.

Lehli si na temně zelené střepy – ruku v ruce, hlavy na zemi, duše v oblacích. Šedivá mračna zaplavila nebe v nejlepší chvíli právě tak šikovně, aby se dala použít jako metafora stejně šedá a dusivě neoriginální.

Teprve když si řekli úplně všechno, zjistili, že spolu nedokážou ustát ticho.

Ještě než svět stačil ztratit barvu ve stínu blížící se noci, uzavřeli dohodu. Dva smutné úsměvy zažehly ve jménu vzájemné úcty plamen; nemohli přece nechat jeden druhého umrznout. Napsali spolu tolik kapitol – ale co s nimi teď, když vyšlo najevo, že pouze slova nestačí?

Písmo už nešlo přečíst, jen tvar listů naznačoval, že tady v ohništi dohořívá celý svazek.

Markéta Š.

 

∗∗∗

Slunce stálo vysoko, když se před nimi objevilo údolí jako smaragd mezi horami, začal X. s přednesem.

Více jsem ho neposlouchal. Na rozdíl od většiny – co většiny, všech, kteří se tady takto navečer sešli, aby byli přítomni autorskému čtení jednoho z nejpopulárnějších – a také nejnabubřelejších – současných autorů – tedy na rozdíl od nich mám již po krk jeho slov. Mohu s jistotou tvrdit, že polovinu knihy, kterou tu tak suverénně drží před sebou, opsal od jiných, neznámých zahraničních spisovatelů, a tu druhou – to jsou chyby v překladu.

Nicméně nemluvil bych pravdu, kdybych nepřiznal, že mi přesto imponoval. Je mu kolik? Pětačtyřicet, o pár let starší než já, ale lidé by si ho snad i spletli s mým synem. Sedím tu v koutě, mě nikdo neposlouchá, kapsy prázdné, svetr mi smrdí hospodou a potem, protože vedle tohoto mám už jenom jeden a ten je v prádle. A všechny oči upřeny na něj: tyčí se tu v popředí doslova i obrazně.

Vsadím se, že ten oblek má na sobě poprvé a víckrát si ho nevezme. Není tu, aby četl, ale aby svým italským zjevem a hlubokým, mužným hlasem, klestícím si cestu tím dřevorubeckým vousem, dal na odiv své bohatství a úspěch.

Je konec, konec jeho přednesu i mohutnému potlesku. Již nestojí, nýbrž sedí za stolkem, před kterým se utvořila fronta dychtivá autogramů. To víte, že jsem se také zařadil s výtiskem. Mám rád knihy, jsou to skvělí společníci na osamělé večery.

Jak jsem dorazil domů, ani jsem nevečeřel, se zuřivou nedočkavostí jsem se vrhl na to jeho slavné veledílo. Když jsem s ním byl hotov, písmo už nešlo přečíst, jen tvar listů naznačoval, že tady v ohništi dohořívá celý svazek.

Martin B.

 

∗∗∗

Slunce stálo vysoko, když se před nimi objevilo údolí jako smaragd mezi horami. Zelenající se louky poseté nejhezčím lučním kvítím, vlnící se a libě šumící bystřina s ledově chladnou vodou. V pomalu zapadajícím ohnivém slunci pár poletujících vodních ptáků a nakonec my. Kdo by to byl čekal? Opravdu jsme tady! – v ráji? V nebi? Nebo snad v pekle? M byl tak nedočkavý, že za halasného smíchu poskakoval kolem mne, tahal mne za ruce a za cípy šatů. Smál se a ukazoval na náš nový domov. Na údolí, které se tu tisíce let skrývalo před zraky všech lidských bytostí, před jejich pýchou a mocí. Před vším, co by zde snad chtělo pomocí nejmodernějších technologií změnit byť jen jedinou povadlou kopretinu. Před vším, co by zde chtělo vystavět královské paláce a nákupní centra. Jsme tady! Jsme doma!

Slunce již pozbývalo svých životadárných sil a na ztemnělém nočním plátně se objevily miliony hvězd. Nikdy ve svém životě jsem jich neviděla tolik! Já ani M, jako by náš bývalý svět byl tak moc ochromen vlastním leskem, až zapomněl na ten prvotní. S leskem každé další popové hvězdy uhasla pro nás jedna nebeská. Usedli jsme na okraj jeskyňky, která nás měla chránit poslední večer v horách, a rozdělali malý ohýnek. V myslích nás obou pluly tisíce vzpomínek na svět, z něhož pocházíme, a tisíce představ a snů o tom, co nás nyní čeká dál. Zvládneme to vůbec spolu sami? Ale co to povídám! – spolu – sami – spolu už nebudeme nikdy sami, navždy spolu a navždy tady. Ať už to znamená cokoliv.

M vytáhl z brašny svazek dopisů, které za poslední měsíce dostal. Zpáteční adresa neexistovala a jejich pisatel nejspíše také ne. Přesto mu vděčíme za všechno. Dopisy byly adresovány M a nacházeli jsme je pod balvany v nejtemnějších zákoutích lesa, ve vrcholcích stromů a na dně křišťálových jezer. Naváděly nás, kam jít, a my jim bezmezně důvěřovali. Na konci posledního dopisu stála prosba, abychom se jich po příchodu do údolí zbavili. Prý by nám jen připomínaly místo, odkud opravdu pocházíme. V objetí jsme sledovali, jak oheň pomalu pohlcuje každý dopis a spolu s tím navždy uzavírá jednu část našeho života. Písmo už nešlo přečíst, jen tvar listů naznačoval, že tady v ohništi dohořívá celý svazek.

Lucie P.

 

Pokračování z jiného úhlu pohledu

∗∗∗

Jsem tu, docela tu jsem. Nejprve docela maličký, právě zrozený z rudé slzy na topolovém dřívku, ale čím více času mi dáte, tím větším a mocnějším se stanu. Za pár hodin bych mohl ovládnout vše kolem, zatančit si čtverylku s lesními vílami, v stříbrný prach obrátit stromy, keře i květiny, poprvé a naposledy se obejmout s těmito lidmi, kteří si říkají Moji páni. Ale dnes večer nechci být zlý, nechci být podlý ani nevyzpytatelný, chtěl bych být jen na maličký, skoro nepatrný okamžik jako lidé – chtěl bych, aby se mne beze strachu mohla dotknout něčí chladná dlaň, ta bledá lidská ruka, jako když dívka poprvé plaše pohladí svého milého po spáncích.

Přímo do mého středu, do nitra všeho, čemu říkám má existence, právě dopadl svazek jakýchsi listů. Obklopuje je, zkoumám ze všech stran a úhlů. Snažím se přečíst každý list, každé písmeno, a nakonec luštím i to, co zbylo mezi řádky. Jak jsou krásná ta vepsaná slova na pohled, na poslech i na chuť. Opravdu. Vážně, nesmějte se! Některá slova nejsou dobrá a chutnají jako slimáci kandovaní v cukru, ale jiná – a právě pro ta žiju – ta svou vůní připomínají skořici.

Lucie P.

 

Křížení lexikálních hnízd (peníze a příroda)

Peníze, nebo život?

Lepíme se na mucholapky smolných výplatních pásek a vůči přírodě máme nejen kyslíkový dluh. Jsme tiše, i když se naše těla kroutí v ohavných křečích a spolu s chlípnou touhou po moci se taví v sopkách do běla rozžhaveného mamonu.

Exekutoři hodující na našich kostech jako nenasytné hyeny. Nic jako vzájemné lízání ran neexistuje. Existuje jen věčný hlad a věčný strach, že mám málo a oni víc. Svět zamořený konzumenty odkojenými na reklamách, hrajících si na odřených hřbetech peněženek svých rodičů, kteří si pak pro povzbuzení dali „zlatou čáru“.

Můžeme být civilizovaní, jak chceme, ale plazí mozek predátorství, tu džungli v nás, nekácíme. Krásně ji hnojíme a déšť byrokratických klíšťat žíznících po zlaté žíle se nám snáší za zatažené krky. A nepustí, ani když jim zmáčkneš hlavu.

Eliška H.

 

∗∗∗

Je to asi přirozenou vlastností člověka, že mu nestačí studánka, ale chce rovnou celé moře. Nebo možná jen někteří jsou jako klíšťata, která sají a sají, div že neprasknou, a přetrhli by se a zapomněli na vše ostatní, jen aby došli na konec duhy – to by pro ně bylo hotové nebe, kdyby to dokázali. Ne jeden takový člověk je liška mazaná a jde vstříc vysněnému cíli třeba přes mrtvoly jako proradný had, jiní jsou schopni zdolat hory, ale se vším všudy poctivě. Tak či tak, peníze potřebuje každý jako stromy déšť, jinak zůstane pole neobdělané a žaludek prázdný.

Silvie P.

 

∗∗∗

Čekám na výplatu jako na bouřku po horkém slunečném dni. Živořím jako člověk z lesa. Na jídlo mám hřiby, i když je nesnáším, hmyz se mi zdá jako mňamka, pomalu můžu jít lovit vlky a pampelišky jsou nakonec taky fajn. Koupu se tak možná ve studánce a spím na mechu. To víte, ten dnešní svět. Pokud nejste úlisná zmije a za sebou nemáte hejno komárů, kteří letí za vaší krví jako parazitující klíšťata, potom si ani pavouka ze zverimexu nekoupíte. Sakra, jak mně by taková tarantule slušela. Ovšem k ničemu vám není, k takové lišce se aspoň přitulíte. A proč troškařit, já chci rovnou slona. Na druhou stranu, co se slonem? Kam ho dát? Myslím, že taková soukromá louka, soukromý vodopád, soukromé hory, soukromé moře, soukromé nebe nebo soukromé slunce, to je to pravé. Žádná květinová mysl a slunce v duši, ale privátní duha. To by byl skvělý doplněk k šatům.

Eliška O.

 

∗∗∗

Nemáme dost vody, aby všichni mohli bydlet u moře. A tak se někdo narodí pod vodopády, jiný se od vyschlé studánky vydává hledat náladovou říčku... a zdá se, že je to buď žízeň, nebo přesycení. Umřít jako umřít, tak proč se aspoň neutopit. Antiutopie, každý z louže pije… vždyť je to taková hloupost. Pařezy prohnilé tíhou dešťových kapek opatrovaných pro jejich neodolatelnou životadárnost a lesk…

A oči blyštící se v odrazu odrazu se obdivují té kráse a zapomínají, že ona hypnotická záře je jen zlomek toho, co ta hvězda bdící nad všemi pampe-liškami světa dokáže… ale to by se museli podívat vzhůru…

Markéta Š.

 

Mám je rád

Má mě rád, nemá mě rád – okvětní lístky našich peněženek. Z peněženky se trhají snáze než z kopretiny, přesto si jich vážíme více. Moře kopretin nechce nikdo, ale moře peněz? Sprchovat se ve vodopádu mechově zelených, růžových, nachových klíšťat s vodoznaky, nechávat je přisát a vysát. Ve skutečnosti jen mrtvolky stromů. S vodoznaky.

Někdy jen štípnou jako komár a při odletu se rozptýlí jako chmýří pampelišky. Někdy obmotají pevněji než škrtič. Někoho uvězní jako slona v cirkusu, jinému dají divokou vlčí svobodu. Slon i vlk doběhnou oba nejdál do nebe.

Eliška B.

 

Rozvíjení příběhu

Ztracené velbloudě a rudý ďábel

Od té doby tam dny jen tak líně ležely a nechaly se smažit nemilosrdným slunečním ďáblem, který před nimi rudý vstával, a ještě krvavější zapadal. Zpod každého kroku na chvíli vykoukla stopa, křehký důkaz pokračování, který byl vzápětí pohřben mocným dechem větru. Sebevědomý dusot vystřídaly malátné kroky. Neměl se zatoulat tak daleko od stáda. Ale když jste mládě, jen těžko se odolává té horké lačné krvi zhuštěné ve spáncích, která jako mocný buben udává tempo kopytům. Každým dnem slyšel smích rudého ďábla blíž. Blízko.

Žízeň mu svým prstem po dunách malovala horečnaté sny o studánkách a svých druzích, k nimž se ploužil z posledních sil. Nakonec se ladně skácel do písku, ale vidět své stádo nepřestal ani poté, co mu hmyz ukradl oči a čas vybělil kosti. Rudý ďábel se smíchem zajíkl.

Eliška H.

 

Inspirace zvuky – nasloucháme městu

∗∗∗

Co se radosti týče, jásotu molekul vody svištících střemhlav vzduchem se mohl rovnat pouze tlumený smích lechtivé dlažby, který se atriem ozýval s dopadem každé kapky následován hlasitým údivem němé panny.

Jenom co se ozve vřeštění rotace vrtačky, která doprovází začátek ordinačních hodin, vidím stejně rudě, jako jsou krvavé dásně momentální oběti narušitele mého klidu.

Aleš Ch.

 

Inspirace pocitem ve třech krocích

A.

NIRVÁNA

Nekonečný pás bledě modra

uprostřed dokonalý kruh jasnější než cokoli jiného

rozlévá teplo po těle

jako hedvábný šátek.

Nekonečný pás zelena

z rozkolébaných stébel dlouhých tak akorát

rozechvěných vanutím větru

jako chladivým fouknutím.

 

Tady je dobře.

Tady je klid.

 

B.

Zářivý kotouč

vyplněn bělostí s teple žlutavým nádechem jako slonovina

fascinuje a vábí

a hladí po těle

teplou neviditelnou dlaní.

 

Líbí se mi.

Je příjemný.

 

C.

Takto je cítit harmonie.

Takto je cítit klid.

Sem směřuje lidská duše.

 

Nirvána.

Silvie P.

 

Oživování předmětů

∗∗∗

Já i mí bratři jsme v tomhle parku zbyteční a téměř na pokraji smrti. Málokdo nám totiž věnuje pozornost. No, koukněte se kolem sebe. Každý den nás obklopuje tolik tvorů, ale žádný z nich nás nenakrmí. A tak hladovíme. Přitom jídlo se válí všude kolem. Ale jak si pro něj máme dojít? Nemáme nohy. Každý den jsme odsouzeni sledovat, jak naše cenná potrava končí na zemi kolem laviček a v trávě. A tak vás prosím za všechny své bratry, nemučte nás hlady. Nebuďte líní, udělejte těch pár kroků a nakrmte nás.

Kateřina F.

 

Pálení mostů

Vždy se budil odpoledne s hlavou jako střep, a přitom byste řekli, že já jsem z nás dvou ta křehká. Jako vždycky jsem seděla na stole a poslušně čekala, až si mne zavolá k ústům a zalije tu hořkost probuzení. Přestal pít, jen když se dusil, a pak obvykle začal psát. Zase. Vepisoval se mezi stránky stále znovu a znovu a oživoval tak již dávno mrtvé pocity i křivdy. Alespoň mně pokaždé viděl z poloviny plnou obložen tisícerem listů naškrábaného sebepohrdání.

Jednoho večera jsem se stala svědkem rituálního obětování se. Spálil mosty – pojítka se sebou samým. Na dranc vzpomínky, kytara, jeho jediné boty. Horečnatě plála tahle papírová krajina, která jej tak dlouho sužovala. Slova zázračně přestala pálit na jazyku a místo toho mu už jen olizovala Achillovu patu jako věrný pes. Krmil ho dalšími stohy papíru a klidně se usmíval.

Eliška H.

 

Rozvíjení textu

∗∗∗

Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,

zda pestrý život váš – tak jak před lety přivál –

zda se neobrátil někam jinam, tam – nikam,

kde není štěstí ani smutek, láska ni klam.

Píši vám, Karino, a nevím, co byste řekla,

kdybych nebyl živ. Karino – zda byste se lekla?

Martin B.