Ze semináře Tvůrčí psaní pro bohemisty

Rozvíjení příběhu ve třech krocích: momentky na téma

Je krásný pozdně jarní den. Je už teplo, ale občas ještě zafouká studený vítr ze severu. Fú fú fí fí. Našly jsme kousek zeleně kdesi na Žlutáku. Ležíme na zemi. Očima pozorujeme nebe a bílé mraky. "Hele, letadlo!" Kam bychom letěly my? "Hele, tam je drak!" – "Drak, co to povídáš. Vždyť je to klokan. Hopsající klokan." Na dětské hry není čas. Vlastně není čas na nic jiného. Před námi odpočívají skripta. Makro, mikro, morfo, krypto, pseudo, logo, ismus. Bereme je do rukou a slíbíme si: "Tak ještě dvě kapitoly a pak už půjdem."

Pan S. naštěstí získal místo u okýnka. Tvrdě si ho lokty vybojoval. Knížka v síťce na sedadle před ním. Vše se zdá tak, jak má být. Křečovitě se drží plastových opěrátek a čeká na odlet. Po několika hodinách letu pan S. tu knihu dočte, dívá se z okna a vidí pod sebou obrysy neznámého města. Kolik lidí ho asi sleduje? Kolik lidí by chtělo sedět na jeho místě? Nemožné myšlence se sám pro sebe zasměje a pustí se do psaní referátu, který bude přednášet příští týden. Makro, mikro, morfo, krypto, pseudo, logo, ismus. Jak lehce se mu to ve vzduchu píše.

Klokan. Hopsající klokan. Ano, to jsou ta slova, která tenkrát říkala, když se společně dívaly na nebe kdesi kdysi na Žluťáku. Tady v Austrálii je nebe úplně, ale úplně jiné. Pche. To zní jako ohrané klišé a raději na pohled napsala: Posílám pozdravy z … . O pár dní později, když barevná kartička s podpisem
dorazila do Brna, pršelo. Foukal studený vítr ze severu. Fú fú fí fí a nebe nebylo vidět vůbec žádné.

Barbora

 

...

1.
Šimrající kapičky deště by dopadaly na hlavu náhodného pozorovatele, kdyby snad měl někdo zájem sledovat tuto scenérii. Čtyři betonové bloky, tři chlívky.
Štěrk, cihly a písek – čí jsou ty stopy v něm? Rozbité zdi malého baráčku, za okny prach a pavučiny, zpoza nich vykukují ostré hrany robotického tvora. S pohrdavou přezíravostí přehlíží tuto manifestaci všednosti majestátní budova, snad sídlo nějakého diktátora. A dál? Nic, jen drobný chlad plížící se pod kůži a blízké zvuky vzdáleného života za plotem.

2.
Čtyři odrolené zídky. Chlívečky nemohou být chlívečky, chybí-li jim zadní stěna. Ani štěrk, písek a cihly již nejsou rozděleny, leží tu v kupě, suť na suti, plevelem zarostlé hromady. Malý domeček, pasáček stavebních materiálů, opustil své stádo. Zmizel... zhroucené trosky vypovídají o tom, že ne bez boje.
A co ten robot, zvědavý na závan nového okamžiku zvenčí? Pryč. Už se nevrátí.

Jen ta ošklivá budova oděná majestátem se zpovzdálí tiše zlomyslně směje. – Však ani ty nejsi věčná.

3.
Ticho, ponuré ticho a bezútěšná pichlavá krajina pod mdlým sluncem. Šípky a trnky, bodláky a kopřivy. Nad tou nepřátelskou krajinou se vznáší píseň skřivana, píseň o tom, že život je krásný a krátký. Větřík rozhýbe krajinu a
ta je plná šumu, hudební doprovod jednoho sólisty.

Jen kameny v zemi mlčí. Jen ony si ještě pamatují. Jen ony pamatují čtyři zídky a tři chlívečky a dobu, kdy lidé ještě měnili svět...

Veronika

 

Momentky na téma "otevírání"

Stojí sami, Muž a Žena v rouše beránčím, na louce a okolo nic. "Je mi těžko," posteskne si Žena a Muž bez čekání a výhrad otevře její břicho. Břišní stěna na pantech spokojeně mlaskne. Žena se dívá dolů, s napětím a vzrušením, pozoruje, jak Muž loví rukou ve vnitřnostech těla.

Vyndá flétnu z rákosí.

Vyndá raketoplán.

A vyndá pánev na lívance.

Třikrát mlask, ruka od krve. "Dneska je plodný den," pochválí Ženu Muž. "Výborně," usměje se Žena.

 

Zoom in

O-T-E-V-Í-R-Á-N-Í.

Do břicha fouká vítr.

S-T-E-R-I-L-N-Í

čistý řez.

M-L-A-S-K, nic zvláštního, žena má promazané panty. Ruka tahá za kličku, čistý řez se otevře, ani to nevrzne, ani to neskřípne.

 

Do budoucnosti I

Muž a Žena stojí před raketoplánem. "Otevři si ho," pobídne Muž Ženu, a Žena s nejistotou a třasem přistoupí. "Mám?" podívá se ještě, ale rozumí zbytečnosti otázky. Dlaň přejede dvířka, pohladí je, setře prach. "To nic," zašeptá Žena dvířkům. Muž stojí opodál, ruce na prsou. "To nic," zopakuje klidně, tiše, mateřsky a rychle škubne kličkou. Panty zavřískají.

 

Do budoucnosti II

Muž a Žena procházejí okolo rouch beránčích. Sklady, tisíce, zásoby pro celý svět, válejí se tu ve vesmírném prachu, v nánosu špíny, uvnitř raketoplánu. Pustil je dovnitř. Nevyprázdněný, neobjevená pyramida, majitel pokladů. Muž a Žena se rozhlížejí na roucha kupící se v komínech, třpytící se hvězdným prachem. Odpočívající, oddychující, spící a nečekající k návratu. Sklad Jásóna a jeho Argonautů, měkká roucha beránčí, ruce zajíždějí mezi vlnu, dvířky sem táhne pozemský vítr a nepodstatně čechrá spánek beránčí.

Michaela

 

Triptych: Jiříkovského

Honem, honem najít to správné místo. To jediné správné místo. Správné místo ve správný čas. Potkat ty správné lidi, myslet na ty správné věci, vidět svět ze správného úhlu. A pak to teprve bude ono. Ten správný život.
Není to náhodou teď a tady?
Ale poznejte to.

Prázdná okna hrázděného secesního domu, z výšin pahorku shlížejícího na baráčky prosté, prostě obydlené.

Lavička za plotem. Vížka, co z domu dělá hrad. Vížka, na níž bych se, být ptákem, obávala spočinout. Špičatá.

Pán na procházce se psy. Starý pán ve větrovce a podivném kloboučku, psi bílí, palácoví, načesaní. Mám ráda psy. Mám špinavé šaty od jejich tlapek. Nezlobím se. Pán se přesto omlouvá.

Cesta tam trvá déle než ta zpáteční.
Ulice Jiříkovského. Musím zavolat tatínkovi, že má v Brně ulici. Musím mu zavolat.

Ornamenty tvořící plot – srdce a kopí. Příznačné.

Deštík jemný tak, že si jemnější už ani představit nedokážu. Rozpíjí mé písmo, a přitom teď přijde to nejdůležitější zjištění. A to, že

.

Nesmrtelnost

Je podzim
Pyšný dům stále stojí ve výšinách, blažený svou osamělou majestátností.
Mateřská škola zavřena z důvodu prasklého topného tělesa.
Na hrotu strašidelné hradní věže balancuje strakapoud – pravidelný odvážlivec.
Plot rezaví. Lavička trouchniví.

Pejsky dnes venčí někdo jiný.
Vyšisovaná větrovka a zvláštní klobouček smutně visí na věšáku jednoho z
blízkých domků – než jej někdo vyhodí. Syn, vnuk, nový nájemník.
Kdo si vzpomene na existenci člověka, který byl a není?
Já ano. A nejen to – dám mu nesmrtelnost.
Napíšu o něm.

.

Scéna z manželského života

"Josífku, tady je to pěkné. Podívej na ta velká okna!"
"Máš pravdu. Rozhodně nejlepší dům, jaký jsme zatím viděli. Příhodně umístěný. Budu to mít blízko na Ústav."
"A ty zahrada! Konečně místo pro mou mandloň. Vlastně je tu místo pro všechna má přání."

Všiml si známého šibalského záblesku v jejích očích.

"Lidunko, nemyslíš doufám zase na psy, že ne?"
"Ale Josífku, uznej, že sem by se perfektně hodili. Tři. Dva by mi vlastně stačili. Dům má mít svého hlídače. Ale jednomu by bylo smutno."

Rezignoval.

"Co mám s tebou dělat. Ale venčit je nebudu!"

Anežka

 

...
Uprostřed temného, trochu přízračného pokoje tkví sloup světla a v něm akvárium. Zlatá rybka čeří vodu drobnými pohyby. Na dně leží klíček. Stráží jej malý potápěč v batyskafu, jako by vystoupil z rytiny v románu o mílích pod mořem.

Od stěny se odlepí silueta děvčete. Hbitě přistoupí k akváriu a jistým pohybem sáhne do vody. Když se rozvířené řasy trochu usadí, je vidět, že potápěč zmizel. Děvče si otře ruce do sukně a jakoby nic vyjde z pokoje.

Konečně je čistý vzduch. Rybka vezme klíček do tlamy a zmizí v jeskyni. Chvíli to šramotí a pak se ozve tichý tlukot hudby. Otvorem jeskyně probleskují barevná světla. Pokoj se noří do tmy.

Jitka

 

Příběh kamínku: inspirace přírodním předmětem, vyprávění v ich-formě

Naše setkání je vlastně smutné. Kdybys viděl moji původní podobu, do ruky by sis mě určitě nevzal. A to hned ze dvou důvodů. Prvním je ten, že kam moje paměť sahá, byl jsem jen obrovský kus skály. Větší, než dokážeš unést. Větší, než si vůbec dovedeš představit. Je to už pěkná řáka let. Pár milionů, řekl bych. Tím druhým důvodem je, že jsem magmatického původu, ale to nevím s jistotou, ale to nevím jistě, nepamatuju se.

Jak jsem už řekl, je to mnoho let, co jsem se zde objevil. Byl jsem velký a silný. V našem konci světa jsem byl tím největším a nejsilnějším kusem nerostu. Mnohé moje části se obrušovaly, zahlazovaly, odlamovaly a zase obrušovaly a zahlazovaly. Z krále všech nerostů se časem stal kus kamínku velký jako ten, co zrovna držíš ve své levici.

No a právě tehdy ten skutečný životní příběh teprve začal. Čím jsem byl menší, tím pro mě bylo jednodušší cestovat napříč celým oceánem. Moje pouť začala ve Středozemním mořim poblíž kontinentu, kterému dnes říkáte Evropa. Pod vodní hladinou mě proudy unášely přes Atlantik až do Tichého oceánu, kde mě vylovil australský potápěč. Celkem milý chlapík, ale dlouho jsem se u něj neohřál. Téměř obratem mě poslal na místo zvané “market”. Tržiště to znamená ve vašem jazyce, že?

Zprvu jsem lidem přišel ošklivý. Ležel jsem léta v proutěné míse mezi ostatními bratranci a kamarády z moře. Všichni však měli větší úspěch. Možná se lidem nelíbila moje barva, vždyť je tak ponurá a temná. Lidé se ve mně mohli vidět, možná je děsil vlastní odraz. A nebo je to mým tvarem? Nicméně jsem se po čase dočkal. Padl jsem do oka nějakému geologovi. Prý nic takového ještě nikdy neviděl, tak mi dal i jméno.

Začal mi říkat hematit. Podivný název, ale prý jsem průkopníkem svého druhu. Ale i ten geolog musel jednoho dne na onen svět. To je věc, kterou nikdy nepochopím. Vy lidé jste tak křehcí. Jeho vnoučata už ve mně potenciál neviděly. To mě stálo cestu z vyhřáté vitrínky přeplněným letadlem zpátky do Evropy.

Vyměnilo si mě hodně majitelů, vystřídal jsem spousty domovů a k mému neštěstí jsem se ocitnul i v mnoha kapsách. Co já tam viděl…!!! Ale to by bylo na delší povídání. Až jsem svoji pouť ukončil v jednom květinářství, kde mě za 50 korun prodávali opět v proutěném košíku. Ta milá paní, co si mě koupila, mě dává do látkového pytlíku mezi další kamínky. Cítím se dobře, když můžu být mezi svými, ale jednou za čas se dostanu do rukou nějakým mladým lidem, co mě drží v ruce a do toho pořád něco píšou. Ostatně tak jsem se dnes ocitnul i v tvojí ruce.

Martin

 

Dobrý příběh: looping (postupné zpřesňování myšlenky prostřednictvím několika cyklů řízeného psaní)

Co je pro mě dobrý příběh

DDP. Dost dobrý příběh. Text, který mě musí bavit a nutit mě číst ho dál a dál. Příběh, který čtenáři není vyobrazen hned a nedá se jen tak odhadnout a předvídat. Vybavím si teď několik titulů, jako je Analfabetka; Muži, kteří nenávidí ženy, Zmizelá či Počátek. Nemusí to být vždy nějaké sci-fi žánry, i z motivu lásky se může stát dobrý a silný příběh a ne jen pro pubertální dívky. Kdo v lásku věří, ví, že umí dělat divy, a že se o ní dají napsat či natočit fascinující příběhy. Ostatně nejlepší příběh je ten, který píše život sám. Protože stejně tak jako v dobré knize, nikdy dopředu nevíme, co se stane, ať už to je zlé nebo dobré. Přesně ten moment překvapení dělá dobrý příběh dobrým příběhem. Dále pak to, že vyprávěné skutečnosti nějakým způsobem emotivně zapůsobí na čtenáře či diváka.

PŘÍBĚH, KTERÝ ČTENÁŘI NENÍ VYOBRAZEN HNED A NEDÁ SE JEN TAK ODHADNOUT A PŘEDVÍDAT

Jak jsem se zmínila v předešlém textu, dobrý příběh je jako život – nikdy dopředu nevíme, co se stane, přesto hoříme zvědavostí po tom, co se bude dít dál, co nás potká. Stejné je to při četbě kvalitního příběhu. Přijde v něm okamžik, jenž nás „posadí na zadek“ a my si řekneme: „Wow, tak tohle jsem teda fakt nečekal/a!“ Je to zřejmě spojené i s lidskou potřebou očekávat. Při čtení nějakého díla očekáváme, že se určitá situace bude vyvíjet podle podobných zákonitostí, na jaké jsme zvyklí z našich čtenářských zkušeností. Dobrý příběh by nás měl v tomto okamžiku zaskočit a překvapit něčím novým a naprosto neočekávaným. Někdy pozitivně, někdy negativně. Ale kdybychom dopředu s jistotou věděli, co přijde dál, pravděpodobně by nás nebavilo sledovat, jak příběh pokračuje a kam směřuje.

KDYBYCHOM DOPŘEDU S JISTOTOU VĚDĚLI, CO PŘIJDE DÁL, PRAVDĚPODOBNĚ BY NÁS NEBAVILO SLEDOVAT, JAK PŘÍBĚH POKRAČUJE A KAM SMĚŘUJE

Udržovat čtenářovu neustálou pozornost by měl být hlavní cíl každého dobrého příběhu. A stejně tak to, co již zaznělo z úst několika mých spolužáků, že příběh by měl zůstat otištěn v mysli, srdci i duši. Na dobrý příběh se zkrátka nezapomíná. Dobrý příběh nás doprovází dalším životem a dává si na sebe vzpomenout. K dobrému příběhu se chceme opakovaně vracet. Buď proto, že nás tak okouzlil, nebo proto, že nám má znovu a znovu co říct. Dobrý příběh je nadčasový, platný vždy a všude a pro všechny. Teď i za tisíc let. V dobrém příběhu najde každý člověk kousek sama sebe, což je možná právě tím důvodem, proč se na něj nedá zapomenout a proč se k němu chceme opakovaně vracet.

Petra

 

...

Co je to dobrý příběh?
Dobrý příběh funguje a dotýká se mě.
Co je to dotyk?
Pohlazení, šťouchanec, facka, poplácání po rameni, škrcení, lechtání, osušení slz, podaná ruka, masáž, ťuk ťuk - je někdo doma?, high five, jen dát pocítit svou blízkost, předání tepla, dáme si páku?
Ve správný čas správný poměr já : příběh.

.

Křižovatky příběhů,
dvouproudé kruháče,
dálnice na Prahu.

Přiletí, připluje,
přijede, přiskáče?

.

Otročíš cizím příběhům
ze strachu žít svůj vlastní
zase pohřbíváš cit a um
dilema končí
zhasni

Anežka

 

Báseň na skvrny: jedna sloka vznikla kolektivně, inspirována náhodně utvořenými skvrnami, druhá - dotvářející celek - je dílem jediného autora či autorky.

Temná noc, sám se potácím
zahloubán v myšlence záhadné
Něco mne vyruší prudce!
Postranní ulička, hrůza mne přepadne.

Děsivá postava, obličej bez krve.
Šeredný pes a tento muž bez tváře,
krásu však hledám v těchto dvou tvorech.
Neznámá modlitba z cizího žaláře.

Lukáš a kol.