Ze semináře Tvůrčí psaní pro bohemisty - podruhé

Cesta: smyslové vjemy (s vynecháním zraku)

Vystupuji z vlaku a slyším klapot bot velkého davu, který se z vlaku právě vyřítil a přehlušuje ho ještě doznívající cinkot železničního přejezdu. Pokračuji v cestě a přes svou tenkou podrážku cítím každý kamínek a nesrovnalost na povrchu. Do tváře se mi opírá vítr, který mě po ní lehce chladí, a já přitom poslouchám šumění řeky Svitavy. Pokračuji v cestě a slyším zvuky noci, sem tam nějaký opilecký výkřik anebo naprosté hrobové ticho, kdy slyším jen svůj dech a klapot svých vlastních nohou. Srdce mi silně buší, mám strach, nerada chodím v noci potmě sama, a proto přidávám do kroku. Najednou slyším troubit klakson, no jo, byla jsem tak ponořená v myšlenkách, že jsem se při přechodu silnice úplně zapomněla rozhlédnout. Pokračuji dále v cestě zámeckým parkem, kde zprvu cítím krásnou jarní vůní právě rozkvétajících stromů a po chvíli v kontrastu puch zdejšího zámeckého rybníku. Pokračuji dál a našlápnu na kachličku chodníku, která je vyviklaná a nahodí mě vodou, co na ní zbyla po dešti, a já cítím chlad, protože má noha se právě octla v mokrém kabátku. Přidávám do kroku a už jsem skoro doma. Vytahuji si klíče, které mi zacinkají v ruce, a teď již rachotí v zámku dveří mého domu. Jsem doma, jdu se usušit a ulehnout pod svou voňavou čerstvě vypranou peřinu.

Veronika

Vyšel jsem z domu. Ihned po tom, co jsem otevřel dveře, mně do tváří štípl závan ledového vzduchu. Hlásili dvacet pod nulou, ale takové mrazy byly naposledy tak dávno, že jsem úplně zapomněl na tu rozkošnou bolest na tváři, konečcích prstů a na plicích, kterou pocítíš jen díky slušné dávce mrazivého vzduchu. Oči mi začaly slzet a já viděl obrysy nočního města jen velmi rozmazaně. Hlasy města někde v dáli doprovázené křupáním sněhu pod mými podrážkami. Tuhle symfonii mám mnohem radši než mlaskání roztékajícího se sněhu. Stojím na zastávce a čekám na tramvaj. Milosrdný mráz nedovolí, aby bezdomovec, který konečně sehnal svých dvacet korun na nocleh v Armádě spásy, stojící jen pár metrů ode mě, o sobě dal vědět svým zapáchajícím odérem. Jsem za něj rád, protože noc v tomhle mrazu je jistá smrt. Drsná, ale jemná na dotek...

Pavel

Těší se. Už půjde. Klika je studená, podrážky bot tak agresivně brzdí jeho kroky a smog se dere do jeho plic, aby splnil své roční předsevzetí o počtu úmrtí. Dostane chuť na cigaretu. Těší se. Kouř hladí jeho ústa, jako dotek něčeho nádherně svůdného nebo svůdně nádherného. Těší se. Tehdy ji ucítí, dotkne se lehce její dlaně, její plyšově hebké dlaně. I přes hukot aut, klapot podpatků a vřískot hlasů slyší její srdce, slyší ho dotekem, cítí ho dotekem… (Jako by se jejich těla a duše v jediném okamžiku navždy neodlučitelně propojila.) …ale ztratí je. Náhle. Šmátrá okolo, hledá, zvuky utichají, je sám, sám a bez doteku, bez doteku bez lásky, sám a to ho netěší.

Patrik

Kráčím světem temnoty
Pod záštitou své slepoty
Kráčím cestou klikatou
Anebo snad hornatou?

Cítím dotek čerstvé trávy
Žhavých kamínků jak lávy
Cítím vůni kopretin
Slunce zašlo, cítím stín

Na dlani mi motýl přistál,
Když do vody jsem se chystal
Teče tady potok malý
Slyším, jak rybky cákají

Jak tak dále postupuji
Cítím, jak příroda bují
Slyším krásný cvrkot ptáčků
Oznamují svoji lásku

Poslouchám teď srdce mého
Tlukot jeho cítit něhou
Stále čekám na tu pravou
Pro kterou nebudu vadou

To že lásku nevidím
Není, že ji necítím
Chci zažít ten slastný pocit
Kdy se hlava láskou točí
Polibek jí na rty vtisknout
Ruku její ve své stisknout

Kráčím slepý skrze les
Podél cesty voní vřes
Už cítím tu sladkou vůni
Blížím se k té malé tůni
Od té tůně už jen míli
A dorazím k mému cíli

Kráčím kroky pomalými
Houštinami zarostlými
Nic si z toho nedělám
Přírodu přec já rád mám
A už slyším známý štěkot
Dokonce i matčin bekot
Že mi zase vynadá
A doma mě postrádá

Slyším zvony polední
Tam na straně sousední
Nasávám tu vůni dřeva
Víc mi ani není třeba
Tadyhle já doma jsem
Tady já sním ten svůj sen

Ležím doma na zahradě
Na svém ukrytém pokladě
A to že nic nevidím?
Za to já se nestydím
Ostatními smysly vnímám
Co jiného nedojímá
Krásy přírody si všímám
Slepýma očima se dívám

Jana

Inspirace přírodou

Jak se vám tu roste, žlutý keři? Co se vám tady v parku líbí? Byl jsem tu vysazen teprve před nedávnem. Roste se mi tady u jezírka hezky, i když je tento park docela dost rušný. Aspoň můžu pozorovat, co se děje v lidském světě. Někdy je to radostné a fascinující, ale někdy spíše smutné.

Je něco, co vám tu vadí? Asi ten plot, který trochu omezuje mou svobodu. Vím, že tu musí být, aby mne nikdo neničil. Nicméně by se mi mnohem víc líbilo, kdybych si mohl růst a kvést tak, jak se mi zlíbí.

Co právě děláte? Nevidíte? Je jaro. Nechávám se opylovat včelami a mé žluté květy se mohou rozvíjet. Miluji jaro, je tu teď obzvlášť krásně. Po létě zase přijde zima, ale takový už je život.

Můžu použít vaši fotografii pro svůj článek? Klidně si mě vyfoťte. Mám pocit, že zrovna dnes mi to doopravdy sluší.

Děkuji vám za rozhovor a přeji krásný zbytek jara.

Marie

Mně je to všechno jedno. Stojím tu, člověk přijde, plivne na mě, někdy si kopne, mně to nevadí. Někdy odhodí žvýkačku, někdy vajgl. Někdy ho ani nezatípne, a tak prostě hořím. A i to je mi jedno. Říkají „smradlavej odpaďák, fuj!“, ale mě to netrápí, i když bych byl radši za slušnější oslovení. Je mi to fuk, protože vím něco, co oni nevědí. Vím, že jsem víc než ostatní odpadkové koše i než všechno tady kolem. Jsem víc, protože hluboko ve mně, na samém dně pod odpadky, leží Učebnice filozofie pro třetí ročník středních škol a gymnázií.

Veršovaná varianta:

Je mi to jedno
Jsem stoik,
jako byli kdysi,
jsem filozof,
klidně uplivni si.
Jsem odpaďák a je mi to fuk.

Protože ve mně
úplně na dně
hnije a plodí hnis
sám Platon a jeho spis.