Článek definuje exemplum jako intertext v homiletické literatuře různého původu. Tento žánr, modelovaný na základě dichotomie vykoupení (motivy ctnosti) a zatracení (motivy hříchu), plnil didaktickou funkci. Základními pramennými texty pro exempla byly biblické a klasické (nebo pseudoklasické) texty, patristické texty, církevní a světské kroniky, různé legendy a jiná historiografická pojednání a knihy emblémů (poslední z nich vyvolaly nejméně badatelské pozornosti). Jako jejich prameny však sloužily i další texty, méně často spojované s exemply. Patří k nim takové středověké a raně novověké texty, jako je Zlatá legenda a spisy Laurentia Suriho (pro exempla typu legendy) nebo (v postilách) různé dílčí legendy (Vitae) - podle toho, kterému světci bylo kázání věnováno. Studium exempel v raně novověké literatuře zahrnuje také takové otázky, jako je geografická a časová variabilita žánru (dobová terminologie), jejich literární hodnota, sekularizace (pohádky, podomní písně) a jejich pronikání do jiných žánrů.

Knižní publikace Literární fenomén nepomucenské homiletiky (Brno Tribun 2007) se zabývá (na ploše 138 stran) téměř stovkou kázání na uvedené téma: eviduje jejich vývoj a přináší analýzy tvorby, z nichž velká část patří k uměleckým vrcholům své doby, prestižním textům s konceptuálními a emblémovými přístupy soustředěným k bohaté obraznosti.

Publikace na vybraných textech demonstruje žánrovou pestrost i funkční zaměření četby určené ke kultivaci zbožnosti prostého čtenáře především doby barokní. Všímá si však také etapy přípravné a poté i doznívání této produkce v době pobarokní.

Komparace vybraných děl českého prostředí cestopisného a memoárového žánru s Pamětmi J. Ch. Paseka se zaměřením na ruské a dánské motivy.

Studie shrnuje zjištění Michaely Hashemi (Horákové) na homiletických textech raného moderního věku, konkrétně 17. století a první poloviny 18. století vzhledem k výzkumnému kontextu českého prostředí. V článku se zdůrazňuje použití moderních metod poskytovaných literární teorií, které vedou k relevantním výsledkům. V první části autorka představuje popis historie a přítomnosti domácího homiletického výzkumu, Druhá část definuje klíčové pojmy, a to barokní homiletické texty na příkladech (koncipovaných jako homiletický intertext).Třetí část se zaměřuje na další individuální výzkumné úkoly a problémy, které se jich týkají, nejprve ve výzkumu produkce homiletického textu v jednom historicky vymezeném teritoriu (konkrétně texty s tématem Cyrila a Metoděje) a poté v rámci jednoho území na několika různých oblastech zkoumání homiletických textů (od konce 17. do poloviny 18. století) v kulturním kontaktu (nepomucenské téma). Následující pasáže jsou diskusními, a to o vzhledem k termínu tzv. toposu barokní mystiky (napříč žánry barokní literatury v textech vyšších i nižších stylů). V závěru se shrnuje zjištění, že studium homiletických textů využívá klasické metody (historické a filologické) spolu s moderními, především koncept každodenního života a intertextuality.