Kdo jsme

Vystudovala jsem bohemistiku a germanistiku na FF MU v Brně. Toto studijní zaměření mě vedlo k oblasti česko-německých literárních vztahů, odkud si vybírám dosud nedostatečně probádaná, avšak klíčová témata pro literaturu 19. století: v monografii Dvojlomná zrcadlení (2009) jsem pojednala o populárních německých historických románech Karla Herloše-Herloßsohna, jež mě přivedly k aktivitám významného česko-německého nakladatele Ignáce Leopolda Kobra a jeho komerčně velmi úspěšné německojazyčné knižnici Album. Žánrové skladbě knižnice a jejímu místu v české literárním kontextu jsem se věnovala v knize Tajemství úspěchu (2022); opírajíc se o metodologické podněty teorie recepční estetiky a synopticko-pulzační teorie Petera Zajace a Dalibora Turečka jsem představila nakladatelský provoz a literární dění v 50. letech jako mnohovrstevnatou, vnitřně rozrůzněnou síť interkulturních a intertextových vazeb, jejichž přirozenou součástí byla vícejazyčnost. Ve spolupráci s D. Turečkem vznikl také mezinárodní sborník Mezi texty a metodami (2006), monotematické číslo časopisu Bohemica litteraria o českém literárním realismu (Bohemica litteraria, 2014) a série odborných knih prověřujících funkčnost synopticko-pulzačního přístupu k dějinám literatury 19. stol. (např. kolektivní monografie Český a slovenský literární klasicismus: Synopticko-pulzační model kulturního jevu, 2017, v současné době se bádání rozšiřuje na výzkum realismu a naturalismu).

Na Ústavu české literatury vyučuji propedeutické, literárněhistorické a metodologické kurzy pro všechny bohemistické programy. Obecně mě obohacuje spolupráce se studenty a kolegy a tu bych chtěla nadále pěstovat ve formě projektů, konferencí a publikací.

Zbyněk Fišer (23. 11. 1959) vystudoval bohemistiku a germanistiku na Filozofické fakultě dnešní Masarykovy univerzity v Brně. Garantuje navazující magisterský program Učitelství českého jazyka a literatury pro střední školy. Zabývá se teorií a didaktikou překladu, současnou českou literaturou a tvůrčím psaním. V r. 1994 na Ústavu české literatury s profesorem Zdeňkem Kožmínem založili Ateliér tvůrčího psaní. Vedle odborných prací, jako je Tvůrčí psaní (2001), první česká monografie o teorii a praxi oboru, Překlad jako kreativní proces. Teorie a praxe funkcionalistického překládání (2009) a kolektivních monografií Slovem, akcí, obrazem (s V. Havlíkem a R. Horáčkem, 2010) nebo Tvůrčí psaní v literární výchově jako nástroj poznávání (2012), resp. Jiří Levý: zakladatel československé translatologie, (s I. Kupkovou a kol., 2019) se redaktorsky a autorsky podílel na vydání časopisu Host (1986), sborníku Tvůrčí psaní – klíčová kompetence na vysoké škole (2005) nebo Literatur und Übersetzung (s R. Hauckovou, 2008), Übersetzung als Kulturvermittlung.Translatorisches Handeln. Neue Strategien. Didaktische Innovation. (s C. Badstübner-Kizik a R. Hauck, 2015). Tiskem mu vyšly básnické knihy Lesbický sen (1993), Někde za Truchlovem (2014) a Kikikarantkatr aneb Gazanie 2030 (2022). Píše rovněž rozhlasové povídky, literární a výtvarné eseje a překládá z němčiny (např. Jan Wagner, Volker Sielaff). Svůj současný výzkum zaměřuje na didaktiku transkreace, tvůrčí psaní pro učitele a rozvoj slovesných kompetencí galerijního pedagoga.

Na ÚČL učím teorii literatury, literární překlad z angličtiny a kurzy zaměřené na vybraná témata ze současné literatury a kultury (např. Současná anglofonní literatura a kultura, Autobiografie a autofikce, Alkohol v kultuře). Pomáhám utvářet a koordinovat magisterský studijní program Literatura a mezikulturní komunikace, kde literaturu nazíráme v kontextu dalších médií, kulturních praktik a diskurzů.

Zajímám se o teorii narativu, a to nejen ve vztahu k literatuře, ale i šířeji ke kulturně předávaným příběhům, které formují náš náhled na svět, sebe samé i ostatní bytosti. Příběhy vnímám jako mocný prostředek, jenž často pomáhá udržovat zaběhané pořádky a nerovnosti, ale může taky podnítit společenskou změnu. Ve svém aktuálním výzkumu se zabývám různými formami vyprávění o sobě, ať už jde o klasické autobiografie, autofikce, autobiografické komiksy, zvnitřněné narativy o vlastním životě či každodenní příběhy sdílené s druhými offline i online. Pomocí naratologických metod v kombinaci s teorií autobiografie a poznatky kognitivní a narativní psychologie analyzuji vyprávěcí strategie autobiografických narativů a jejich vztah k propojení narativu, paměti, identity a kultury.

Na Ústavu české literatury jednou nohou. Tou druhou vězím v nakladatelství Host, které spoluvlastním, a déle než čtvrtstoletí jsem také řídil stejnojmenný literární časopis. Teoreticky i prakticky se tak zabývám především nejsoučasnější českou literaturou; v posledních letech, pak zejména prózou. Napsal jsem o ní řadu studií, které plánuju brzy vydat knižně. Dříve jsem se více zabýval poezií, zejména pak generací, která vstoupila do literatury v průběhu 90. let minulého století. Napsal jsem o tom monografii Postgenerace (2010). Pro časopis Host jsem připravil více než stovku rozhovorů se spisovateli a literárními vědci. Vybrané z nich (především s prozaiky) vyšly v knize Literatura v čase lovců (2014). Kromě výběrového semináře zaměřeného na literaturu 90. let vyučuji také dějiny literatury od 2. poloviny 20. století.

Zaměřuji se na česko-francouzské literární vztahy a na duchovní autory 2. poloviny 19. století a století dvacátého. Na Sorbonně jsem obhájila disertaci o Dobrém díle Josefa Floriana. Jsem autorkou dvou monografií, o Albertu Vyskočilovi a Josefu Florianovi, a editorkou desítky knižních titulů (zejména souborného díla Jana Zahradníčka, s Mojmírem Trávníčkem; díla Jiřího Kuběny, Milana Suchomela, Olega Suse atd.).

Těší mne hledání hlubokých tvůrčích pohnutek a rozkrývání významů děl nejen tradičními postupy literární historie a interpretace, ale také s pomocí pohledů filozofických, teologických a psychologických. Své objevy sdílím i s širší čtenářskou obcí, často s takzvaně s obyčejnými lidmi, kteří rádi čtou Reynka, Zahradníčka, Čepa či Floriana. Jedinečnost jejich tvorby se snažím ukázat také ve francouzském prostředí. Jsem členkou redakční rady revue Souvislosti, která pro mne představuje ideál kratochvilné a přitom nepovrchní četby.

V centru mého zájmu je starší česká literatura. Jsem garantkou bakalářského studia studijního programu Český jazyk a literatura, šéfredaktorkou literárněvědného časopisu Bohemica litteraria vydávaného Ústavem české literatury.

Badatelsky mě zajímá zejména literatura doby humanismu a baroka. Sleduji, jakým způsobem reflektuje zájem člověka o poznávání světa, jak slouží jako nástroj kultivace morálky a zbožnosti v nábožensky vzdělávací tvorbě určené hlavně lidovému čtenáři. Ten je také vnímatelem rodící se populární kultury, zejména bohaté produkce kramářských písní, při jejichž interdisciplinárním zkoumání spolupracuji s kolegy lingvisty, etnology a muzikology.

Tímto směrem chci také orientovat své další bádání. Kramářské písně, zejména náboženské, nezrcadlí jen lidovou podobu víry a náboženské praxe; látka mnoha z nich má středověké kořeny, žila v evropských literaturách, vyvíjela se ve vzájemném vztahu s vysokou literaturou. Starší literatura ve všech svých vrstvách poskytuje nečekané množství poznatků o životě a kultuře generací před námi; vnímavého čtenáře může vést i k hlubšímu pochopení současnosti.

Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity přednáší v kurzech věnovaných české literatuře od konce 19. století do současnosti, filmové a televizní adaptaci a intermediálním studiím. Od roku 2019 je garantem magisterského studijního programu Literatura a mezikulturní komunikace. Tento magisterský program společně s dalšími kolegyněmi a kolegy směřuje ke studiu literatury, médií a kultury.

Ve svém výzkumu se zabývá vztahem literatury a jiných médií (film, TV, fotografie, nová média). V roce 2017 vydal v prestižní sérii Palgrave Studies in Adaptation and Visual Culture monografii Subversive Adaptations: Czech Literature on Screen behind the Iron Curtain. V současné době pracuje na pokračování s pracovním názvem Czech Literature on Screen 70s/80s/90s. Společně s dr. Terezou Dědinovou se věnuje ekokritice. V roce 2013 získal stipendium Alfried Krupp Junior Fellowship. V Greifswaldu zorganizoval konferenci Film adaptation: A Dialogue among Approaches (2013), která propojila zástupce adaptačních studií, intermediálních studí a filmových studií. O osm let později vyjednal konání každoročního setkání The 13th annual conference of the Association of Adaptation Studies v Brně (konferenci Adaptation and Modernisms: Establishing and Dismantling Borders in Adaptation Practice and Theory připravil společně s dr. Miroslavem Kotáskem). Přednášel na řadě mezinárodních konferencí a na univerzitách v USA, Velké Británii, Švédsku, Německu a Itálii.

Nejvíc života bují na rozhraní mezi ekosystémy. Pomezí žánrů, oborů a přístupů mě fascinují od studií. Zájem o místa na okraji mě nejprve dovedl ke zkoumání fantastické literatury (neboli spekulativní fikce) a jejího postavení v rámci kulturní produkce, ale především k příběhům, které umožňuje vyprávět. A které, jakkoli se záměrně vzdalují za hranice toho, co vnímáme jako možné, vypovídají o našem světě. Přes ně jsem se dostala k bodům doteku mezi kulturou a přírodou, přesněji k tomu, jak literatura a příběhy vůbec zobrazují, potvrzují nebo podvracejí dominantní představy o vztahu člověka a přírody, životního prostředí a jiných než lidských zvířat. Spekulativní fikce pro mě zůstává bezbřehým rezervoárem pramenů a inspirace. A to i díky spolupráci se zahraničními badateli, které jsem se pokusila přivést také do Brna. V posledních letech jsem se zaměřila na reprezentace vztahu lidstva a přírody s důrazem na environmentální krizi (nejen) ve spekulativní fikci, přičemž si místy pomáhám poznatky kognitivní vědy.

Na ÚČL učím teorii a historii fantastické literatury, akademické psaní a podílím se na předmětech zaměřených na současnou literaturu. Nedávno jsme spolu s Petrem Bubeníčkem vydali monotematické číslo časopisu Česká literatura věnované ekokritice.

Michal Fránek se specializuje na českou literaturu "dlouhého" 19. století. Podílel se na několika kolektivních projektech, zkoumajících např. recepci Rukopisu královédvorského a zelenohorského v české a evropské kultuře (Rukopisy královédvorský a zelenohorský v kultuře a umění) či roli literárních diskurzů v české literatuře (Český a slovenský literární parnasismus - Dalibor Tureček (ed.), Aleš Haman (ed.), kol. (ed.)). Společně s Michalem Charyparem připravil k vydání výbor z díla Vítězslava Hálka pro Českou knižnici (Básně a prózy). Dlouhodobě se věnuje také brněnskému literárnímu místopisu, společně s Jiřím Trávníčkem založil a spravuje web brnopoeticke.cz.

V současné době působí v badatelském týmu zkoumajícím českou literární kritiku v letech 1860-1890. Podílí se také na projektu výzkumu postavy kněžny Libuše ve středoevropské opeře 17. až 20. století. Je autorem řady hesel do připravovaného slovníku Moderní česká divadelní hra (1895–1945). Na ÚČL vyučuje dějiny české literatury 19. a první poloviny 20. století.

Marie Hanzelková se ve svém výzkumu zabývá fenoménem kramářských písní, zejména vztahujících se k poutním místům. Vydala několik článků o českých kancionálech z 16. století a poutních kramářských písních (např. „Obracení“ poutních kramářských písní. Panna Marie Vranovská [2022]. S Patricií Fumerton a Pavlem Koskem editovala kolektivní monografii Czech Broadside Ballads as Text, Art, and Song in Popular Culture, c. 1600–1900 [2022], jež formou interdisciplinárních studií poprvé představuje české kramářské písně zahraničním čtenářům.

Podílela se na organizaci dvou mezinárodních konferencí o kramářských písní a na přípravě dvou výstav a odborných katalogů (Do Brna široká cesta. Kramářské písně se světskou tematikou ; Dvanácte vrchů ten strom má. Kramářské a poutní tisky s náboženskou tematikou). Na Ústavu české literatury vede semináře starší české literatury, na nichž mimo jiné využívá metody zážitkové pedagogiky a tvůrčího psaní. Ráda organizuje popularizační akce o starší české literatuře pro veřejnost.

Prof. PhDr. Michaela Soleiman pour Hashemi, CSc. (publikovala též pod jménem Michaela Horáková; v současnosti též Michaela Hashemi; celkem 167 publikací) vyučuje (od roku 1998) na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (v 80. letech působila též na Pedagogické fakultě FF MU; v 90. letech na Přírodovědecko-filozofické fakultě Slezské univerzity). Zabývá se primárně výzkumem barokní (raněnovověké) homiletiky a dále oborovou, především literární didaktikou. V rámci uvedeného zaměření na starší literaturu publikovala více než 80 časopiseckých a sborníkových článků (uveřejněných jak v domácím, tak v zahraničním prostředí), a podílela se na dvou edicích nepomucenské homiletiky (Žena krásná náramně, 1998; Nádoba zapálená, 2000; s hlavním editorským podílem). Edičně též zpřístupnila publikaci Česká barokní pouť Zdeňka Kalisty (1999). Je autorkou dvou monografií, a to Karel Račín – nedoceněný barokní autor (Brno 2005) a Literární fenomén nepomucenské homiletiky (Brno 2007). – Výsledkem její pedagogické práce jsou především tři učebnice, z toho jedna pro zahraniční studenty bohemisty (Literatura I – Výklad; interpretace; literární teorie; Literatura I – Výbor; interpretace; literární teorie; celkem čtyři vydání; Zlatý fond české kultury a jeho proměny; poslední vydání s autorským spolupodílem; 2016) a podílela se na jedné slovníkové příručce. Spolupracuje s komeniologickým oddělením s AV ČR. Vede celostátní semináře jak z oborové didaktiky, tak ze starší české literatury (aktuálně v rámci aktivit Descartes). Na pracovišti ÚČL FF MU působí jako vedoucí oborové rady doktorského programu Česká literatura.

Věnuji se dvěma velkým tématům, která souvisejí s utvářením mladého čtenáře. Konkrétně studuji literaturu pro děti a především pro adolescenty (Young Adult), zabývám se však také didaktikou literatury. Domnívám se, že literatura je druhem umění, které má velký vliv na celý náš život. Učí nás rozumět světu, když vyrůstáme, chápat psaný text, a to nejen literární, rozvíjí naše kritické myšlení. Těší mě proto, že mohu rozvíjet poznání o literatuře a jejím vývoji, ale i o tom, jak literaturu zprostředkovávat srozumitelně, moderně a také zábavně. Spolupracuji většinou se studenty učitelství českého jazyka a literatury pro střední školy, podílím se nejen na jejich výuce, ale i na zajišťování a reflektování pedagogických praxí, které absolvují přímo v terénu.

Ve výzkumné oblasti se soustředím aktuálně na analýzu středoškolského literárního kánonu, ráda bych ale blíže probádala i profesní cesty začínajících učitelů češtiny. A nadále mi nedají spát nejasné hranice Young Adult Fiction.

Všechno to začalo knihami a jejich čtením. Možná to tím i skončí. Momentální můj odborný zájem vyrůstá především ze snahy uchopit fungování literatury či textů v dimenzích přerůstajících jak přístup „hermeneutický“, tak přístup „formální“. Tyto zmíněné přístupy se tak pokouším zužitkovávat v komplexnějším pohledu na fungování „kulturních předmětů“. Odtud vychází např. můj zájem o populární kulturu, konkrétně o science fiction a o to, jaká je její pozice a funkce v sociálně kulturním poli a jak se tyto funkce proměňují od moderny až podnes. Na straně druhé pak stojí můj zájem o meziválečnou avantgardu jako jistou konkrétní dobově podmíněnou podobu sociální kritiky a průzkumu lidské subjektivity. S tím souvisejí otázky po roli a možnostech psychoanalýzy, po danostech a strukturních vlastnostech jednotlivých médií. Toto své ohmatávání jak materiálu, tak metodologií se snažím uplatnit také ve výuce (Teorie kultury LMKA_a04, Moderní literatura v evropském kulturním a mediálním kontextu LMKA_a01; LMKA_a02 ad.). Momentálně se pokouším dokončit práci, která se zabývá způsoby, jimiž rozmanité diskurzy (politický, ekonomický, science fiction, ekologický) konstruují představy o tom, jak bude vypadat budoucnost. Za svůj nejvýznamnější „přínos“ pro české kulturní prostředí však považuji knižní překlady, především Franka Kermoda (Smysl konců, 2007) a Haydena Whitea (Metahistorie, 2011).

Na ústavu české literatury vede přednášky a semináře zaměřené na českou literaturu první poloviny dvacátého století, literaturu pro děti a mládež a na redakční práce, a to v bakalářském i magisterském cyklu studia. V těchto oblastech také nejčastěji publikuje, i když se nevyhýbá ani vybraným tématům jiným.
Specializuje se na literaturu pro děti a mládež, té se věnovala už ve své diplomové a posléze disertační práci. Roku 2009 vydala monografii Proměny české pohádky – K historii žánru ve čtyřicátých letech dvacátého století, v níž předkládá pohled na českou pohádku a její autory ve zmíněném historickém období a dotýká se i některých otázek literárněteoretických, zvláště typologických. K tématu se nyní vrátila jako spoluautorka kapitoly o literatuře pro děti a mládež v rozsáhlém projektu Akademie věd Dějiny české literatury v Protektorátu Čechy a Morava (vyšlo 2022), kde se věnovala právě pohádce a vedle ní poezii pro malé recipienty.
Je výkonnou redaktorkou odborného ústavního časopisu Bohemica litteraria, s různorodou ediční prací má mnohaletou zkušenost rovněž jako literární redaktorka a editorka-textoložka (spoluredigovala např. dvousvazkové Vybrané spisy Václava Renče).
Ve volném čase píše vlastní beletrii pro mládež i pro dospělé (naposledy jí vyšel v nakladatelství Argo román Bílí havrani).

Pan profesor Milan Suchomel se narodil 13. července 1928, studoval na filozofické fakultě v Brně češtinu a filozofii, zde také – po krátkém působení na mimobrněnských středních školách – roku 1953 začala jeho dráha univerzitního učitele a literárního vědce. Roku 1966 dosáhl titulu doktora filozofie, titul kandidáta věd o umění získal v roce 1973, roku 1990 byl jmenován docentem. V roce 1996 se habilitoval a o dva roky později byl jmenován profesorem; v letech 1992–1998 stál v čele Ústavu české literatury. Profesor Milan Suchomel je vynikajícím znalcem a přísným kritikem moderní české literatury a kultury, zkušeným editorem, objevným překladatelem německé lyriky, aktivním účastníkem vědeckého života doma i v zahraničí; celoživotně věnuje pozornost kulturnímu dění svého rodného Brna. Vědeckou činnost pana profesora zaměřenou na moderní českou literaturu, již příznačně nahlíží interdisciplinárně, s hlubokými znalostmi literární historie a teorie, filozofie a estetiky, předkládá zde připojená bibliografie. Ta však dost dobře nezachytí občerstvující sílu četby jeho textů a osobních setkání, jež oceňují jeho kolegové a žáci několika generací.

(Medailonek převzat z editorialu monotematického čísla časopisu Bohemica litteraria vydaného při příležitostí devadesátin pana profesora.)

Jan Tlustý, literární teoretik, zástupce šéfredaktora časopisu Bohemica litteraria. Vystudoval češtinu a filozofii na FF MU, zabývá se otázkami interpretace a estetické zkušenosti, zejména z pohledu fenomenologie, hermeneutiky a současných výzkumů kognitivní vědy druhé generace. Publikoval monografii Příliš hlučná prázdnota. Mezery, otřesy a smysl v literárním díle (2022), v níž sleduje problematiku mezer a nedourčenosti v literární teorii a domýšlí některé podněty filozofie Jana Patočky. Zajímá se také o experimentální postupy v autobiografii a autofikci (studie o J. M. Coetzeem, B. Hrabalovi). S Petrou James připravil anglické vydání BL o J. Patočkovi a jeho vztahu k literatuře a literární vědě (2020, č. 2). Přibližně deset let byl členem kulturně-literární revue Pandora a podílel se na edici tří tematických čísel (město, paměť a filmová adaptace). Vyučuje rovněž na katedře bohemistiky PF UJEP v Ústí nad Labem.

Jeho přístup k literatuře výrazně ovlivnil Zdeněk Kožmín, především spojením strukturální a existenciálním dimenze interpretace, ale i radostí, která doprovázela každé setkání s textem. Kožmínovu dílu se nadále věnuje – vydal řadu jeho studií z pozůstalosti, společně s M. Škarpovou Zvětšeniny z Komenského (2007), výbor z deníků Bubáčci (2020) a monotematické číslo časopisu BL (2016, č. 2).