Článek se věnuje kulturním proměnám, jimiž prochází v moderní době lidská
tělesnost. Pojmenovává hlavní okolnosti, formující dobové pohledy na problematiku
těla, přičemž zdůrazňuje prosazování i laickou recepci medicínského a psychologického diskurzu, jež jsou propojeny se zájmy politickými. Přinejmenším stejná
závažnost je při su zována novým vizuálním a hromadně sdělo vacím médiím – především fotografiím a novinám. Na obecnější uvedení do relevantních znaků moderny ve
vztahu k lidské tělesnos ti navazuje konkrétní analýza textů Františka Křeliny
a Václava Prokůpka. Tato analýza umožňuje poukázat na relevantnost literárního
diskurzu i v konkurenci nových, moderních reprezentačních médií.

The paper views the novel The White Hotel (1981) written by D. M. Thomas as a specific model of a general situation of a human in Modernism. It points at specific instances where the text of the novel itself refers to certain limitations of such a view of trauma which interprets it as an effect of a real (primal) event onto the life of an individual (i.e. as a structural trauma), while the attempt to overcome the personal horizon, so as to apply a general psychoanalytic structure of human existence (structural trauma) onto an individual trauma implies unacceptable consequences. For the purpose of "criticizing" psychoanalysis the text of the novel employs different strategies, especially an imitation of the genre and structure of a Freudian "case study" (Krankengeschichte), making Sigmund Freud one of the main characters in the novel at the same time. The second part of the paper focuses on the article concentrates on the relationship between the traumatizing event and its possible or necessary deformations caused by its later attempted linguistic account. Especially relevant in this context is the way in which Anatoly Kuznetsov used the eye witness testimonies of the Babi Yar massacre survivor, while the article stresses the strategy D. M. Thomas employed when using Kuznetsov's "documentary novel" in The White Hotel.

Jak moc je důležité to, co text neříká? A jak o ne(do)řečeném přemýšlí literární teorie?

V každém vyprávění se ve větší či menší míře objevuje to, co literární teorie tradičně označuje místy nedourčenosti, prázdnými místy nebo mezerami. Čtenář na ně reaguje různě: domýšlí nevyřčené, formuluje hypotézy, zapojuje své literární i kulturní znalosti, reaguje ale také emocionálně a tělesně. Nadto může být vystaven zkušenosti prázdna, nejistoty, nevědění. Kniha reflektuje tyto problémy na pozadí dějin teorie literatury, od klasických konceptů přechází k aktuálním výzkumům kognitivní vědy druhé generace, věnuje se však i konceptům, které vyplňování mezer dávají do souvislosti s etikou. V závěrečné kapitole nahlíží autor na mezery ještě z jiného úhlu: prožitek nevědění představuje jako zkušenost otřesu samozřejmostí smyslu či jako vstup na půdu patočkovské vykloněnosti do noci, prostřednictvím níž se svět může čtenáři připomenout jako místo, kde se děje dar zjevování.

Článek analyzuje vztah mezi oficiálním kulturním diskursem, "životem" a "dílem" Ivana Blatného v jeho britském exilu. Je poukázano na hlavní aspekty zmíněného vztahu, zvláště co se týče paměti, tělesnosti a autobiografie. Článek spatřuje klíčovou strategii Blatného v jeho nakládání s vlastními jmény a jmény obecně. Prostřednictvím psaní Ivan Blatný opouští výhradně hermeneutickou oblast smyslu a významu (estetiky a umění) a prostřednictvím jakéhosi surrealistického gesta se mění psaní poezie na existenicální akt, materializující tělesné, viscerální aspekty "života". Analýza se opírá o letmé naznačení rozdílů mezi využitím paměti v poezii a próze.