Cesta do Oxfordu a zase zpátky
„V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit…“ A bylo to právě zde v Oxfordu, kde univerzitního profesora zpola utopeného záplavou studentských prací zčistajasna napadla věta, jejíž význam v tom okamžiku ještě netušil (o tom, co nebo kdo je to hobit, nemluvě). Už vůbec nemohl vědět, co všechno tím odpolednem začíná.
A bylo to v Oxfordu, kde jeho přítel a kolega dennodenně vycházel z kostela naproti dřevěným dveřím zdobeným tváří zeleného muže (který v tom správném osvětlení nabývá trošku lví podoby) a figurkami faunů. A když se otočil na cestu domů, jako první mu do očí musela padnout osamocená lucerna.
Do třetice, ale o desítky let dříve, opět v Oxfordu plachý a poněkud samotářský matematik Charles Lutwidge Dodgson za pěkných dnů odcházel s knihou do polí, kam ho pronásledovala zvědavá dívenka, aby ho nutila vyprávět příběhy. A jednou, na projížďce loďkou, ho požádala o příběh, který by byl přímo o ní.
Když procházím středem Oxfordu s jeho krásnými, vlastně pohádkově působícími budovami, s ohromující knihovnou a křivolakými uličkami, ani mě nepřekvapuje, že tady a ne jinde vznikla tři z nejvlivnějších fantastických vyprávění vůbec. J. R. R. Tolkien a jeho díla ze světa Středozemě, C. S. Lewisovy Letopisy Narnie a jako první Alenka v říši divů, již Dodgson uveřejnil pod pseudonymem Lewis Carroll.
Oxford svou inspiraci vydechuje z kamenných portálů, věží a růžových keřů pnoucích se vzhůru i z tichého plynutí řeky; kdo ví, zda zrovna nyní v jeho zdech neroste nové dílo, které posune literaturu, jež si vzala fantazii za svůj přídomek, do nových zázračných světů.
I dokud se tak nestane, Oxford zůstává úžasným místem pro studium, nejen díky Bodleyově knihovně a nepřeberné zásobě literatury, ale i kvůli samotné možnosti pobývat v inspirativním a přitom nesmírně laskavém, studentským živlem prosyceném prostředí. Bohemistika sídlící na Faculty of Medieval and Modern Languages zaslouženě patří k nejpřitažlivějším cílům výměnných pobytů Erasmus vůbec.
Tereza Dědinová