Naši absolventi

Můj hlavní zájem byl a je francouzský jazyk (a literatura), který jsem chtěla nejprve studovat kombinovaně s latinou, ale to tehdy v Brně nebylo možné. A tak jsem zvolila český jazyk jakožto obor, který se ukázal v této kombinaci jako velmi obohacující, ale i užitečný. Vzorem během studia mi byly vzdělané ženy, které měly zároveň i rodiny. Povzbuzovalo mě, že je možné nějak sladit péči o rodinu se svými odbornými a profesními zájmy.

Ráda vzpomínám na přednášky vzácných lidí na obou oborech, na jejich přísnost i porozumění, ale i na setkávání s ostatními studenty, třeba na studentské mše u jezuitů a jiné aktivity. Chtěla jsem vycestovat do zahraničí, ale několikrát mi byla žádost v agentuře, která udělovala stipendia, zamítnuta. Dokončila jsem tedy český jazyk a literaturu a zkusila se přihlásit ještě „naposledy“. To tehdy vyšlo, mohla jsem část posledního ročníku strávit na univerzitě ve Francii a psát tam svou diplomovou práci. Díky učitelským mobilitám programu Erasmus+ jsem postupně navštívila univerzity v Bordeaux, v Toulouse, v Saint-Étienne nebo v Limoge.

Nejčastěji jezdím do Bordeaux, kde se protíná více našich společných zájmů s tamními kolegy a kolegyněmi. Na každém místě je pro mě podstatné setkávání s lidmi, s nimiž se profesní vztahy časem prohlubují a stáváme se přáteli, kteří sdílejí podobné zaměření a zájmy.

V rámci svého profesního života jsem vyzkoušela spoustu věcí, od spolupráce s Národním centrem pro rodinu přes soukromou výuku francouzštiny a pár překladů z francouzštiny do češtiny. Momentálně působím na Pedagogické fakultě MU, konkrétně na Katedře francouzského jazyka a literatury, kde se věnuji výuce francouzské literatury 20. století a jazykových cvičení, ale i syntaxe nebo metodologie závěrečné práce a samozřejmě publikační činnosti. V posledních letech se zabývám více didaktikou a propojováním různých témat, včetně literárních, protože naše katedra dostala příležitost připojit se k doktorskému programu Didaktika cizích jazyků, čehož si nesmírně vážím.

Z politických důvodů jsem nebyl přijat na gymnázium, ale na stavební průmyslovku, kterou jsem zcela absurdně absolvoval, přestože jsem absolutně některým předmětům nerozuměl. Byl tam ovšem vynikající češtinář, nebožtík Tomáš Sedláček, a ten učil literaturu velmi jímavě a přivedl mě k Oldřichu Mikuláškovi, který se později stal osobností mého života, vídali jsme se minimálně třikrát týdně. Po střední škole jsem se hned hlásil na filozofickou fakultu, obor čeština a dějepis, nebyl jsem však přijat, tak jsem šel pracovat na stavby a hlásil jsem se a hlásil a na třetí pokus jsem přijat byl.

Rád vzpomínám na literaturu i historii. No a samozřejmě na studentské veselí, to bylo úžasné. Byli jsme smíšený kruh a jedna z tamních dívek se stala mou manželkou, jedinou a přetrvávající. To byl krásnej život, plnohodnotnej studentskej život. A žilo to. A bylo to fajn.

Největší výzvou při studiu bylo ustát to, protože já jsem byl takovej trošku odvážnější, chraň bože, nedělám ze sebe žádnýho disidenta, ale v ročníku nás bylo třeba sto padesát tuším, všichni byli členové SSM, jenom já, Drahoš, jsem nebyl. No a když jsme potom měli takovou tu brannou výchovu, didaktiku politické ekonomie, tak tam jsem nechodil a oni si na mě stěžovali, takže si mě pan děkan zavolal a říkal: „Zdeňku, nezlobte, nezlobte!‘‘ Říkám: „Já vám podepíšu, pane děkane, že nikdy nebudu pedagogicky působit!‘‘ A on: „Jinak nám ty filozofický fakulty zavřou! Musí být většina těch takzvaně učitelských směrů, tak tam choďte.‘‘

A potom ještě další vzpomínka, to jsem byl v ročníku v užším týmu lidí, co přepisovali exilovou literaturu. Tehdy jsme měli vojenskou katedru jako pitomci na Kraví hoře, kde jsme museli být v sedm ráno. Tak jsem tam tak podřimoval, najednou se rozletí dveře a přichází soudruh plukovník, jmenoval se Hora, militaristickej voják a komunista. Přišel s hochy z StB a vymákli mě a vezli do Bohunic, kde mě nechali celej den u výslechu, potom jeli udělat u nás i domovní prohlídku. Zavolal si mě potom zase pan děkan a říká: „Zdeňku, co jste to zase… To je šíření protistátní literatury!‘‘ A já říkám: „Pane děkane, není, to je hluboký nedorozumění!‘‘ A on s nadějí v hlase: „Není?‘‘ Říkám: „No není. My jsme to dělali každej jeden kus pro sebe.‘‘ A von: „Jak jeden kus pro sebe?‘‘ „No, my jsme přepisovali třeba Škvoreckého, bylo nás deset čili jeden každý pro sebe jako studijní. To není šíření.‘‘ A on nadšeně: „To není šíření!‘‘ Říkám: „Není! Není!‘‘ A on říká: „Tak ale už to nedělejte, chvilku dejte pokoj teďka, ať tu školu dokončíte.‘‘ Říkám: „Budu si dávat pozor.‘‘ Úžasnej pán. A dopovím, přišel Listopad, vzniklo Občanské fórum a udělali z něj, že to byl spolupracovník StB. On, kterej při nás stál a pomáhal nám. Čili revoluce požírá. On byl fakt takhle skvělej, udržel fakultu na maximálně špičkové úrovni. A ještě tam za ním chodili informátoři, jak tehdy chodili do všech vysokých škol, a nejen vysokých škol, a on mlžil, vyrazit je totiž nemohl.

Krásný bylo, že na škole byly i fakultativní přednášky čili dobrovolné přednášky, a doktor Mirek Čejka tam měl tehdy v době dusivé normalizace normálně oficiálně přednášku o čínské filozofii. To by bylo na Karlově i na Palackého univerzitě zcela nemyslitelné. A náš pan děkan všecko držel a toleroval.

Co se týká profesního života, zažil jsem opravdu velmi pozoruhodné momenty. Kupříkladu setkání s Antonínem Skalíkem, s Bolkem Polívkou, s Halinou Pawlowskou. Byl to pozoruhodnej svět, koktejl krásných, zajímavých osobností.

V roce 2002 jsem se stěhoval do útěšlivého Útěchova. Najednou jsem viděl, že je tam velmi zlá atmosféra, ta malá příměstská obec byla rozpůlená (půlka byli sládkovci, polovina antisládkovci) a především starousedlíci si vytipovali mě – ty tady budeš starosta. A tak se to nějak vyvinulo, že od roku 2004 jsem tam teď už devatenáct let starosta, mohykán, při zaměstnání čili neuvolněný starosta. Čili jsem se pokoušel vrátit tomu Útěchovu tu útěšlivost.

Ve volném čase rád hraju sudoku a zajímám se o myslivost, které jsem ale na protest k nedobrému přístupu zanechal – myslivost má být chov, nikoli likvidace zvěře, takže myslivost už nedělám, ale špičkového loveckého psa ještě mám, ovšem jen na procházky bez flinty lesem, nic víc. No a přiznám se, že mě ještě od dob Mikuláškových stále drží víno.

Má cesta za vysokoškolským vzděláním začala v roce 1984, kdy jsem maturovala na Gymnáziu Julia Fučíka v Zastávce (dnes Gymnázium T. G. Masaryka). Výběr studijního oboru ovlivnilo několik okolností. Jednak to byla moje záliba v jazycích, díky svému dědečkovi jsem měla vztah zvláště k němčině. Proto jsem z ní i maturovala a chtěla ji studovat dále na vysoké škole. K volbě druhého oboru, tedy českého jazyka, mě přivedlo gymnázium, respektive zdejší učitel českého jazyka, později profesor Zdeněk Kožmín, „odejitý‘‘ z politických důvodů z vysoké školy. Hodiny češtiny s ním, jeho osobnost, erudice, vlídnost a způsob práce, který vysoce přesahoval rozměr běžného středoškolského učitele, mě k oboru český jazyk a literatura nasměrovaly jednoznačně.

Přihlášku na vysokou školu jsem proto podala na obor čeština – němčina, který se v tom roce otevíral na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Přijímací zkoušky jsem sice udělala, ale přijata jsem nebyla – velké zklamání. Dozvěděla jsem se však, že brněnská filozofická fakulta otevírá mimořádně dálkové studium daného oboru, hned jsem se přihlásila a byla přijata. Dodnes to považuji za nejlepší věc, která se mi mohla přihodit – po počátečním pocitu neúspěchu z přijímacích zkoušek to všechno nakonec dopadlo lépe, než jsem očekávala. Studium v Brně bylo v dosahu mého bydliště a souběh studia s pedagogickou praxí byl sice poměrně náročný, ale alespoň jsem pochopila, co všechno tato práce obnáší, a nebyla jsem po skončení studia tak překvapená jako někteří absolventi denního studia. Během této doby jsem se rovněž ujistila v tom, že mě práce bude opravdu naplňovat.

Pomyslnou třešničkou na dortu mého vzdělávání bylo, že v průběhu studia přišla sametová revoluce, profesor Kožmín se vrátil do akademického prostředí a znovu jsem se s ním mohla potkávat, tentokrát na filozofické fakultě. Ovlivnil dokonce můj výběr tématu diplomové práce.

Dálkové studium v tehdejší době bylo o něco delší než řádné denní. Nemyslím, že bychom měli v něčem úlevu oproti dennímu, i když jsem občas tento názor slýchala. Naopak bych řekla, že tento způsob studia byl náročnější, protože jsme kvůli zaměstnání neměli možnost docházet na přednášky jako denní studenti, a proto jsme si mnoho informací museli vyhledávat sami. V tehdejší době bylo získávání informací pochopitelně daleko obtížnější než dnes.

Budu-li mluvit za sebe, na zkoušky jsem se připravovala opravdu poctivě, mnohdy i nad rámec předepsané doporučené literatury. Moje první zkouška byla z fonetiky a fonologie u profesorky Krčmové a byl to zážitek, na který se nezapomíná. Ještě dnes si vybavuji úsměv paní profesorky, ale také velký respekt, se kterým jsem na zkoušku přicházela. Občas se mi rovněž vracejí vzpomínky na profesora Šlosara a historickou mluvnici, která nás nejednou potrápila, na docenta Palase, profesora Suchomela a další učitele z Katedry českého jazyka a literatury. Na germanistice si vybavuji náročného profesora Masaříka, vzpomínám také na laskavou docentku Uhrovou nebo doktora Hájka.

Nalézt zaměstnání po studiu bylo pro mě vzhledem k mé kombinaci předmětů bezproblémové, protože po roce 1989 se začala němčina běžně učit i na základních školách, takže jsem neměla obavu, že bych místo nenašla. Já jsem ovšem toužila učit na střední škole, a co víc – ideálně na „mém“ gymnáziu v Zastávce. To se nakonec podařilo. Od roku 1995 zde působím jako učitelka českého a německého jazyka.

Povolání učitele jsem vždycky vnímala tak, že se neomezuje jen na odučené hodiny, ale že na své žáky působí i mimo ně – a tak jsem se účastnila organizování různých kulturních akcí nebo je sama pořádala. Byly to například filmové festivaly v rosickém kině Panorama, tuzemské i zahraniční zájezdy, literární a recitační soutěže, návštěvy divadelních představení, odhalování pamětních desek významným osobnostem regionu, vydávání školního časopisu, akce Klubu absolventů apod. V průběhu let jsem si neustále potvrzovala, že jsem si obor vybrala opravdu dobře a že moje práce má smysl, a nikdy jsem tohoto rozhodnutí nelitovala.

„Docela hezký podvečer. Zavolala mně Helena z přemrzlého gymnázia, kde je den otevřených dveří (milí přátelé Honza Ondroušek a Libor Hejda a Eva Kokešová drží stráž). Na mostečku na nádraží je samý led a strašně tu fičí meluzína. Ach, Zastávko, jako by jen tebou občas držel svět pohromadě!“ (Zdeněk Kožmín, Bubáčci, Host 2020, s. 291–292)

Ke studiu bohemistiky na filozofické fakultě jsem se dostal trochu oklikou: původně jsem začal studovat na právnické fakultě (hlásil jsem se na ni zčásti pro prestiž, zčásti kvůli doporučení kamarádů), ale po dvou letech a zkušenostech s univerzitním prostředím a městem jsem si uvědomil, že mě to táhne jinam. Čeština a literatura mě vždy bavila, vždycky jsem rád a celkem dost četl, a navíc jsem v Ostravě, kde jsem se narodil a až do maturity žil, hltal divadlo. Právě v Brně, hlavně na kolejích, jsem poznal různé zajímavé lidi, kteří mi trochu více zprostředkovali, co se na fakultě děje a vůbec co vše se tam dá studovat. Brzy jsem si uvědomil, že bych k literatuře a dalším zajímavým disciplínám (zejména teatrologii) mohl mít blízko při studiu právě na filozofické fakultě. Nechtěl jsem však ukončit studium práv, takže ve třetím ročníku jsem si vybral pouze jednooborovou češtinu. Byl jsem vděčným studentem, který se snažil využít všech možností, aby se něco dozvěděl o tom, co ho zajímá. V té době jsem moc nekalkuloval, zda a jak by mě češtinářské vzdělání mohlo (u)živit; rád jsem si zkrátka zapisoval lákavé předměty a disciplíny, včetně řady předmětů mimo vlastní studijní program (zejména přednášky a semináře na divadelní vědě). Dokončit obě studia nebylo snadné, ale vděčím svým rodičům, že mne podpořili (třebaže vlastní vysokoškolskou zkušenost nemají) a já mohl práva i bohemistiku dostudovat.

Dnes se pohybuji na pomezí lingvistiky a literatury, protože na brněnské pedagogické fakultě učím zejména stylistiku. Těžiště mého zájmu je však stále v literatuře (zejména současná česká literatura a také drama). Mám to štěstí, že mě literatura stále baví, ba fascinuje; navíc ve mně pořád pracuje myšlenka, že jsem koneckonců svým prvním studiem směřoval k něčemu jinému, snad trochu suchopárnějšímu, takže tím, co teď dělám, využívám jakousi ,,druhou možnost‘‘. Ačkoli jsem si právo jako profesi rovněž vyzkoušel a dodnes z této zkušenosti žiji, dnes jsem opravdu rád, že jsem se nakonec přiklonil k bohemistice a v oboru jsem našel uplatnění. A navíc – jakkoli to možná bude znít zvláštně – je pro mě důležité, že se skrze studium literatury nedozvídám jen o literatuře a kultuře, respektive o světě, ale že mi to často odhaluje leccos o mně samotném.

Filozofické fakultě jsem vděčný také za možnost vycestovat v rámci programu Erasmus. Byl jsem sice jen několik měsíců ve Vídni, což je za humny a fakticky blíž než moje rodná Ostrava, ale pobyt i studium tam na mě udělaly velký dojem a dodnes se do Vídně a na Uni Wien rád vracím.

Jako asi každý absolvent vzpomínám na některé výrazné vyučující (prof. Osolsobě, všichni vyučující z divadelní vědy ad.), výrazné spolužáky (byť mnozí obor nedostudovali), zejména z pokročilejších fází studia. Někdy na přelomu magisterského a doktorského stupně jsme s některými založili a vedli studentský literární, respektive literárněvědný časopis Pulsy – měl webovou podobu a zároveň čas od času vydávaná tematická čísla. Přestože jich vyšlo jen asi pět, člověk si tehdy hrdě říkal, že tady něco po něm na fakultě zůstane – moc rád na to vzpomínám, na všechny redakční schůzky, dojednávání obsahu, křty nových čísel…

Pokud to vezmu šířeji, studium na filozofické fakultě mi umožnilo zúčastnit se mnoha zajímavých i mimoškolních večírků a akcí a tam navázat další zajímavá kamarádství a kontakty. Nemyslím jen nějaké hospodské společnosti, ale třebas i bytové semináře (říkali jsme jim literární večery), které jsme s okruhem studentů z různých fakult MU, ale převážně s ,,filďákama‘‘ určitou dobu provozovali. Konaly se pravidelně večer od osmi hodin ve středu, vždy u někoho na privátě, případně kde se dalo. Vždy se vytyčilo nějaké téma (literární, hudební, divadelní apod.) a jeho ,,garant‘‘, tedy někdo, kdo ho měl mít nějak osvojené, připravené, posouval diskusi. Jako už mírně staršího studenta mě fascinovala ta nepovinnost – byla to naše mimoškolní aktivita, ale mnozí jsme se na to připravovali víc než na semináře do školy (vždy šlo o to přečíst nějakou knihu nebo text, případně připravit strukturu večera atd.). Bavilo mě taky, že jsme o některých knihách mluvili jinak než ve škole – scházeli se s námi lidé různých oborů, kteří přirozeně více mluvili o tom, o čem kniha (pro ně) je, než o tom, jak je udělána. V neposlední řadě jsem na těchto večerech potkal a svým příspěvkem o Čechovově Rackovi údajně okouzlil svoji manželku, která na FF rovněž studovala.

Jak jsem zmínil, rodiče mě ve studiu podporovali, což ale neznamená, že mi vše doposledka zajistili i hmotně. Od jisté doby jsem při studiu měl i práci – nejdřív v brněnském nakladatelství, za což jsem byl rád, protože jsem si tam mohl vyzkoušet leccos od korektora, knihkupce, obchoďáka a podobně; posléze jsem pracoval v administrativě na Mendelově univerzitě a poté jsem se dostal – ještě jako doktorský student – na pedagogickou fakultu. Začal jsem zde jako asistent zastupující za kolegyni na mateřské, nakonec jsem zde získal řádný úvazek.

Přestože jsem už zdomácněl na pedagogické fakultě, kterou bez váhání považuji za jednu z nejprogresivnějších fakult MU, k filozofické fakultě se hrdě hlásím – sleduji její stránky, příležitostně navštěvuji přednášky či akce, které jsou zde pořádány, jsem i v kontaktu se svými někdejšími vyučujícími, nyní kolegy a kolegyněmi v oboru.

Ke studiu češtiny a hudební výchovy na Filozofické fakultě MU jsem v roce 1975 nastupoval s pokorou a úctou před tímto chrámem vědění, s pocitem zaníceného čtenáře vší tehdy dostupné literatury a s nadějí, že i respektované a obtížné jazykové disciplíny se mi snad podaří zvládnout. Mnozí vyučující, v tom čase mladí asistenti, mě v tomto optimismu významně podpořili – od Zdeňky Rusínové jsem zvěděl, že práce s interpunkcí je do značné míry odvislá od pochopení syntaktické struktury textu. Teorie valence, do které nás pod dohledem Miroslava Grepla zasvěcoval Petr Karlík, představovala v tomto ohledu nové a jasné světlo. Jiří Pavelka přijal v literárním prosemináři k mému nemalému překvapení bez větších výhrad můj referát o Jiřím Šmatlánovi: román Terezy Novákové toho jména jsem v úvodní anketě – po letech přiznávám s trochou uzardění – označil za svou méně oblíbenou knihu, abych později svůj názor změnil. A co teprve ty pravé autority! Ve druhém semestru jsem neuspěl u zkoušky ze staroslověnštiny a po důkladné letní přípravě na zářijový opravný termín jsem uvěřil Radoslavu Večerkovi, že právě její „velmi dobrá“ znalost je vstupenkou k snadnějšímu pochopení logiky pozdějšího vývoje češtiny. K pravému docenění této pravdy jsem dospěl při přípravě referátů do seminářů vedených nekompromisním Dušanem Šlosarem. Jako hudebníci jsme si dovolili občerstvit jejich dramaturgii živě provedenými hudebními ukázkami písní Felixe Kadlinského nebo Adama Michny, jejichž texty jsme zkoumali. Vybízela k tomu přítomnost klavíru v příslušné posluchárně. Dlužno dodat, že toto naše „interdisciplinární“ pojetí se setkalo s přátelským pochopením. Nabídka historických textů k zevrubné jazykové analýze byla pestrá, a dodnes, s časovým odstupem více než čtyř desítek let, čtu své archivované strojopisné pojednání o Májovém snu Hynka z Poděbrad s přiměřenou dávkou nostalgie i zalíbení. Poezie a próza mě bavily stále, ale sluší se přiznat, že časová zaneprázdněnost, kterou přinášelo muzikantské angažmá v Brněnském akademickém sboru, tehdejším Divadle Na provázku a hudebních klubech, poněkud limitovala možnosti četby knih doporučených ke zkouškám. Noblesní páni profesoři Milan Kopecký, Karel Palas, Čestmír Jeřábek i Milan Suchomel, kteří byli našimi průvodci literární historií, měli pro hudebníky naštěstí zdvořilé pochopení. Ostatně, ukázky našich hudebně interpretačních snah pronikaly hojně do fakultního života. K dobové atmosféře patřila také režimem vynucovaná anonymita osob, které jsme přesto z fakulty znali – jaké bylo naše nadšení, když k průvodcovství literárněhistorické exkurze byl nenadále přizván Bohumil Marčák!
Mé profesní směřování se později ubíralo ryze hudebními cestami, přátelskou náklonnost k bohemistice si ale, pevně věřím, přidržuji. V pěvecké pedagogice jsem uplatnil znalost fonetiky a s vděčností vzpomínal na studentská a později i kolegiální setkání s Marií Krčmovou. Systematika Hrabákovy Poetiky, jehož vysoká postava a přísný pohled budí v paměti stále respekt, mi byla oporou v analytických úvahách o míře těsnosti vztahu rytmické struktury textu a vokální linky při hledání optimálních variant frázování během studia pěveckého repertoáru. V programech mnoha mých koncertů figuroval již zmíněný Adam Michna, jehož citlivá, křehká jazyková i obsahová představivost snoubená v tvůrčí univerzalitě s hudební vynalézavostí je unikátní. Koncertní publikum si vždy zaslouží, když mu je faktograficky podstatný a hutný obsah programových průvodních textů předložen v čtivé podobě. V jejich přípravě a při improvizovaných spontánních komentářích koncertů bylo možno zkušenosti dávného studenta češtiny uplatnit. Jisté zalíbení v hledání trefných, méně obvyklých a přitom obsahově přesných a legislativně jednoznačných formulací jsem nacházel dokonce i při pronikání do světa strohého jazyka úředních dopisů, které jsem koncipoval v době, kdy mě domovská fakulta povolala k práci studijního proděkana.
Věřím, že i jako „nezdárný syn“ někdejšího mateřského studijního oboru jsem snad přispíval k udržení a propagaci jazykové kultury, kultury komunikace, kultury veřejného prostoru. Věřte, že se o to stále snažím.

Studovat bohemistiku mě napadlo už na základní škole, kde mě čeština bavila jednoznačně nejvíc. Odmala jsem hodně četla, takže to byla úplně samozřejmá volba. Na fakultě jsem začala studovat v roce 1991 a v té době tam byla ještě stará generace pánů profesorů, kteří už dneska snad kromě pana profesora Suchomela nežijí. Bylo pro mě ohromně překvapující, že to přineslo přesně to, co jsem čekala, a ještě mnohé navíc.

Ráda vzpomínám na semináře pana docenta Mirka Čejky, který vedl úvod do jazyka a přednášel velmi vtipně, interaktivně a živě, dokonce po nás házel křídou. Přestože to bylo asi v šest večer, tak nás to vždycky povzbudilo, rozesmálo, ale hlavně nám otevřel úplně jiné uvažování o jazyce. Také vzpomínám moc hezky na paní profesorku Rusínovou nebo na semináře syntaxe. Tam, kde byly nějaké nové pohledy, vnímání, kde jsem si myslela, že to znám, ale najednou se mi otevřelo něco úplně nového. Postupně se naskytla příležitost pracovat pro nakladatelství Host. S vedením redakce, Miroslavem Balaštíkem a Tomášem Reichelem, jsem se znala z fakulty, byli to moji spolužáci. Začala jsem spolupracovat nejprve jako překladatelka.

Můj vztah k univerzitě je stále pozitivní. Je pravda, že na fakultě je to úplně, úplně, úplně jiné než za starých časů. Není to ta fakulta, na kterou jsem byla zvyklá – vchod, dvoreček i budovy jsou jinak. A také je to jiné proto, že tam učí mí spolužáci a kamarádi. Několikrát jsem byla také pozvána, abych studentům přednášela. Vždycky to bylo prakticky totéž – redakční práce s textem, jak to chodí v nakladatelství, popis cesty od rukopisu k hotové knize. Někdy byla součástí semináře i exkurze do nakladatelství Host. Je to skvělé, když člověk studentům řekne, jak to v praxi chodí. Zpětně jsem si pokaždé představila sebe samu, co mě tehdy na škole zajímalo a jaké jsem měla představy, a snažila jsem se to takto předat současným studentům.

Na studium bohemistiky na FF MU v Brně vzpomínám jen v dobrém. I na ty zážitky, které nebyly příjemné, protože doopravdy nepříjemný nebyl snad žádný. Ano, někdy nevyšla zkouška, ale za to jsem mohl já, ne filda. Někdy byl někdo z vyučujících přísný, ale jako doktorand jsem pak také po studentech chtěl, aby při zkoušce ze stylistiky alespoň základy ovládali bez problémů. Inspirovala mě především nedávno zesnulá paní profesorka Krčmová a pak také pan doktor Křístek, v mnohém její učeň, zejména co se týče svérázného humoru. Snažím se být dalším článkem v řetězu, i když ne na MUNI. A rozhodně bych rád pozdravil také pana profesora Karlíka a pana docenta Dočekala, s těmi jsem toho zažil hodně na fakultě i mimo ni.

Skutečnost, že mám vystudovanou bohemistiku, velmi výrazně ovlivňuje mou současnou profesi, protože se snažím být spojovacím článkem mezi lingvisty, tj. těmi, kdo češtinu opravdu milují, a lidmi, kteří to o sobě sice tvrdí, ale ve skutečnosti milují pravopis a spisovnost, nanejvýš ještě tu vlastní, regionální nespisovnost. Ale především všechny ostatní kolem rádi opravují, jak by měli psát a – což je horší – jak by měli mluvit. Takže se snažím, aby lidé opravdu měli rádi češtinu. A bez znalostí a zkušeností z naší fildy bych to nedokázal.

V mém oboru nebylo nijak zvlášť těžké najít uplatnění, protože češtinářů ani jiných učitelů není přebytek. Já jsem ale měl navíc několikrát štěstí. Zaprvé jsem dostal možnost učit v soukromé společnosti už během studia, zadruhé jsem se prosadil jako korektor a zatřetí jsem se nakonec rozhodl jít s češtinou na sociální sítě a začít podnikat. A tak nějak mi zatím vše vychází a jsem za to vděčný druhým i sám sobě.

A nakonec vzkaz pro ty, kteří uvažují o studiu bohemistiky na FF MU v Brně – je to nejlepší místo pro studium češtiny na světě, protože nikde jinde nedostanou kombo (a) božího studentského města plného kultury a zábavy obecně, (b) skvělých, zkušených pedagogů a zároveň (c) supermoderní fakulty. Nestudovat češtinu v Brně by byla chyba jak Praha.

Vždycky jsem četl rád, ale nikdy jsem nepředpokládal, že se tomu budu věnovat profesně. Chtěl jsem být veterinář. Ale na střední škole, kde jsme měli vynikajícího učitele češtiny Františka Továrka, jsem pochopil, že se literatuře můžu věnovat i jinak.

Fakulta není jen učení, ale je to i život kolem ní. Diskuse s kolegy, to, že máte nějaké společné téma, to je to nejdůležitější. Chodili jsme do hospody k Čápovi nebo do Akády, a chodívali tam i učitelé. A my jsme se tam potkávali, výborně jsme se bavili o všem možném a někdy společně poseděli až do zavíracích hodin.

Samozřejmě zpětně člověk nachází formativní zážitky, které ho posunuly dál. To je třeba setkání s Igorem Ficem, jenž tehdy vedl časopis Host, či setkání s profesorem Jiřím Trávníčkem, tehdy ještě asistentem na katedře literatury. Hezkých vzpomínek byla spousta, ale vybavuji si především kontinuální atmosféru poznávání něčeho nového. Na počátku devadesátých let došlo ke zlomu, kdy se najednou svět otevřel a začali k nám přijíždět spisovatelé z celého světa. I exiloví čeští spisovatelé. Přijel například Ota Filip, Ivan Sviták, Ivan Diviš, Martin Pluháček, Martin Jirous. A všechny tyto velké osobnosti české poezie na univerzitě přednášely. Byly to nezapomenutelné zážitky, i v tom, že se pořád něco dělo a pořád se mluvilo o literatuře. Bylo to úžasně intenzivní po všech stránkách.

Fakulta byla elitní škola, bralo se málo studentů, vybírali se ti nejlepší. Ta elitnost ve vzdělání dodávala jakousi výjimečnost i atmosféře, která byla kolem všeho dění. I propojování oborů fungovalo mnohem intenzivněji než dnes při tom obrovském množství přijatých studentů. Samozřejmě skvělé je, že máme krásnou budovu, i technika je skvělá. To, co bylo za nás v té době, byl tak trochu chaos…

Český jazyk a literatura pro mě byly vysněným studiem. Na přijímací zkoušky jsem se musela připravit sama, protože jsem se nehlásila hned po střední škole; navíc jsem nešla z gymnázia, ale z obchodní akademie, za což jsem se celé studium styděla. Mou nejoblíbenější činností ale bylo odjakživa čtení, takže radost z toho, že to bude pár let mou povinností, byla obrovská. Také to, že jsem se ocitla ve společnosti lidí, kteří měli od studia podobná očekávání, že jsem se brzy spřátelila s těmi, kdo byli ochotní o knížkách přemýšlet a diskutovat, mi dávalo pocit, že jsem našla svoje místo.

Co se týče náplně seminářů a přednášek, ty literární jsem jednoznačně hltala – ať už to byly obecnější základy nebo konkrétní literární směry a období. Obtížná pro mě byla jazykověda, kde jsem si často musela látku nechat dovysvětlit od chápavějších…

Okolnosti způsobily, že jsem měla první referát semináře v prvním ročníku hned ve dvou předmětech – v teorii literatury tehdy docenta, teď už profesora Jiřího Trávníčka a literatuře 19. století docenta Jiřího Kudrnáče. Výstupy dopadly naprosto opačně a oba přístupy vyučujících ovlivnily moje studentské sebevědomí. S docentem Kudrnáčem jsem stále v kontaktu; konzultovala jsem s ním svoji editorskou práci a cítím jako velikou poctu, že mě zve do svých seminářů, abych studentům přiblížila, co obnáší připravit výbor poezie nebo antologii. Považuji ho jednak za vynikajícího odborníka, jednak za vstřícného a velmi otevřeného člověka – důkaz, že ani z mnohaletého kontaktu se studenty se nemusí stát rutina a že povzbuzení a důvěra hrají v profesním životě zásadní roli.

Ještě jednoho z vyučujících bych ráda vzpomenula jmenovitě, ačkoli k mé radosti ze studia přispívali svým přístupem a svou erudicí mnozí. Je jím profesor Dalibor Tureček, jehož schopnost předat komplikované koncepty velmi jednoduše, a přitom pracovat i s úvahami a názory studentek a studentů byla vždycky velkým dobrodružstvím a inspirací.

Studium českého jazyka a literatury pro mě bylo zásadní především možností získat rozhled a sebevědomí v oboru a navázáním kontaktů. Pokračovala jsem pak v doktorském studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci, ale bylo to čistě ze zájmu, nikoli proto, že bych doufala v nějaké uplatnění. Nicméně za zásadní považuji fakt, že i přesto, že mě vystudovaný obor neživí, věnuji se mu s láskou dál prostřednictvím editorské práce, kterou jsem si pro sebe našla. Možností, kde pracovně uplatnit svou specializaci na poezii, není mimo akademickou sféru mnoho. Jistota, již jsem díky studiu a zejména přístupu některých vyučujících získala, se ale ukázala být dostatečnou na to, abych se uměla věnovat předmětu svého hlubšího zájmu samostatně, bez podpory vědecké či literární obce. Jsem tedy opravdově vděčná všem, kteří přispěli k tomu, že jsem se do tohoto bodu, k této jistotě a pracovnímu sebevědomí propracovala.

Studovat bohemistiku nebyl můj sen. V podstatě mi to přišlo jako logické. Od dětství jsem byl náruživý čtenář a ve chvíli, kdy člověk začne číst, tak kupí knížky vedle sebe, a zájem o knížky vás přivede k zájmu o jazyk, takže bylo logické, že jsem svého koníčka přeměnil na svůj obor.

Myslím, že na MUNI byla v té době nejlepší katedra českého jazyka a literatury, která u nás existovala. Bylo to dáno tím, že pražská katedra byla poznamenána rudým běsněním normalizačních kádrů, kdežto na brněnské katedře působila velmi zajímavá silná jména a báječní odborníci a lidé.

Studium bylo náročné, ale myslím si, že to tak má být. Kdyby nebylo náročné, tak nemá smysl. To báječné tenkrát na tom studiu, které se odehrávalo v podivné době, bylo, že právě ta podivná doba byla schopná dát kolem sebe lidi navzájem sobě inspirativní. Na rozdíl od současné situace, kdy došlo k masifikaci vysokého školství, tenkrát fungovala fakulta tak, že všechny obory se prolínaly. A to je dodnes něco, co mladší generace nevnímá, nevidí, nechápe, a to bylo největší bohatství studia. To, že jsme nechodili jen na večírky s historiky, archeology, psychology a anglisty, ale že jsme v podstatě věci, které nás zajímaly, měli možnost komparovat s lidmi z jiných oborů.

MUNI je moje alma mater. To se stane každému absolventovi, že když odejde z vysoké školy, po očku ji sleduje. A když se jí daří, je rád, a když vidí, že se jí nedaří, chtěl by s tím něco udělat. Co mně vadí, je ta masifikace. Pragmaticky chápu, že je třeba dát většímu množství lidí přístup ke vzdělání, ale vadí mi, že se ročníky uzavřely do sebe. To, co dělalo univerzitu univerzitou, je právě ta obec, akropole, na kterou se chodilo. To vymizelo. Tenkrát jsem si neuvědomil, že to je ten největší poklad, který dostáváme. Že jsme tak krásně zasíťovaní mezi sebou.

Při studiu jsem měla štěstí na spolužáky v kruhu i na vyučující, za inspirativní považuji především rozmanitost jejich přístupů, často protikladných. Osobně mě nejvíc oslovily semináře a přednášky ke starší české literatuře profesorky Hashemi a docentky Bočkové, ale objevné byly i semináře profesora Turečka či doktorky Urválkové. Ráda vzpomínám i na atmosféru na fakultě, výjezdové literární semináře, debaty v Domečku…

Šťastnou náhodou pro mě bylo velmi jednoduché najít uplatnění v oboru. V Památníku písemnictví na Moravě (pobočka Muzea Brněnska) se uvolnilo místo a já jsem zrovna hledala práci. Přála jsem si zůstat v kontaktu s literaturou, i když jsem tenkrát neměla konkrétní představu, co práce kurátora obnáší.

Literatuře se věnuji pořád, jako kurátorka a literární historička v Památníku, a ze základu, který jsem získala na fakultě, stále čerpám. Navíc se s řadou spolužáků a kamarádů potkávám i profesně.

SCIENTIA? – POIÉSIS!

Musím od Adama: V dubnu 1962 – to jsem byl páťák a bylo mi jedenáct – jsem „vydal“ první číslo vlastnoručně psaného a vlastními perokresbami ilustrovaného třídního časopisu Slavné obrazy staletí s rubrikami „Minulost“, „Přítomnost“ a „Budoucnost“; hltal jsem tehdy Jiráska, a tak jsem psal do „Minulosti“ epigonské „povídky“ z husitské doby; do „Přítomnosti“ jsem pak přepisoval zážitky z prázdnin u babičky a jiné. Obrazy skončily se sedmou třídou, ale byly v nich už i mé první neumělé básničky. Od sklonku základky mě zajímala teorie verše – pročítal jsem si Olivovu Teorii literatury z roku 1934 a později, na střední, Bruknerův a Filipův Větší poetický slovník. – Střední školu jsem „probásnil“. Tvrdé „údery“ mi tehdy uštědřili Rimbaud, Baudelaire, Halas a Holan; přechodně za ně zaskakovali surrealisté ze svazku Magnetická pole, italští modernisté z antologie Přerušený ráj a „cizinecká legie“ jménem Sto moderních básníků.

A pak už brněnská „filda“... První ohromení: magický Mirek Čejka jakožto zjevení lingvistiky. Vrchol studia: strhující přednášky o meziválečné české poezii z úst výsostného Milana Suchomela... Věda mě zcela pohltila! Tak vznikly dvě rozsáhlé seminární práce – jedna o Vančurově Pekaři Janu Marhoulovi v kontextu novozákonních evangelií a druhá o Halasových Starých ženách a Neumannových Starých dělnících. Pro studentskou vědeckou konferenci jsem vypracoval pojednání o Halasově „filmovém libretu“ Mixér a rok nato o mytickém „návratu do mateřského lůna“ v Halasově poezii. Po nocích jsem četl odborné časopisy – Českou literaturu, Zlatý máj, Pamiętnik Literacki, Studia Estetyczne, Umění, Estetiku – a ve třetím ročníku pořídil výtah z bloku halasovských studií v časopise Pamiętnik Słowiański, s (bláhovou) představou, že bude publikován... Důsledkem toho všeho bylo – – –, že mé vlastní básnické snažení postihla šestiletá „klinická smrt“...

„Vzkříšení“ přišlo, až když jsem začal učit na královopolském gymnáziu. To mě ohromil zázračně zralými básněmi sedmnáctiletý student Petr Hrbáč; jeho mocný hlas probudil nebožku mou poezii

k novému životu, a že ji vlídnými slovy přivítal Mistr Ludvík Kundera, nabrala dechu – a dýchá snad dodnes.

Již od dětství jsem byla vášnivá čtenářka a na střední škole mě začal přitahovat obor český jazyk a literatura. Studium na varhanické škole v Brně a především moje vlastní praxe chrámové varhanice mě inspirovaly ke studiu bohemistiky a hudební výchovy. Hudba včetně jejího praktického provozování (zpěv, hra na klavír a varhany) pro mě představuje možnost relaxace.

Ráda vzpomínám na přátelství, která jsem v době svého studia navázala a která naštěstí, i když bohužel jen na dálku, trvají dodnes, a na všechna obohacující setkání se spolužáky i s vyučujícími. Studovala jsem v devadesátých letech 20. století a v prvních letech 21. století, proto jsem ještě při svém studiu zastihla vyučující, kteří před rokem 1989 na univerzitě z politických důvodů učit nesměli a na univerzitu se vrátili až po roce 1989. Mými největšími vzory byli právě tito učitelé, protože jsem si jich mohla vážit nejen odborně, ale také pro jejich morální kvality. Byli to zejména Zdeněk Kožmín a Věra Vařejková.

Ve svém dosavadním profesním životě jsem nezažila nic mimořádného, samozřejmě s výjimkou staré literatury samé, protože snažit se porozumět staré literatuře a někdy ji vůbec jen dokázat přečíst ze starého rukopisu nebo polorozpadlého fragmentárního tisku je občas velké dobrodružství. S tím souvisí má současná práce zaměřená k vydání dochovaných listů Antonína Škarky a Dmitrije Čyževského, které mají charakter odborné korespondence a mimo jiné pojednávají o badatelských projektech a plánech obou pisatelů a také se v nich diskutují odborná filologická a literárněhistorická témata. Na svém současném pracovišti si nejvíce vážím toho, že můžu být součástí pracovního kolektivu ÚČLK – mám to štěstí, že moji kolegové a kolegyně jsou nejen vynikajícími odborníky, ale zároveň také opravdové osobnosti a že máme přátelské vztahy; je pro mě radost s nimi spolupracovat.

Na svá studia na filozofické fakultě vzpomínám s notnou dávkou nostalgie jako na skvělá léta. Díky vzpomínkovému optimismu jsem už vytěsnila i martýrium boje s předmětem staroslověnština a historická mluvnice, převažují pozitivní zážitky ze seminářů, případně z besed v někdejším Domečku na nádvoří anebo v pivnici U Čápa.

Co se týče samotného studia, myslím, že můj život nejvíce ovlivnila účast na kurzu tvůrčího psaní profesora Zbyňka Fišera. Vděčím mu za mnoho inspirativních impulsů, které jsem při své pozdější literární práci mnohokrát zúročila. A taky za vlídnou podporu, která mi dodala odvahu vyjít se svými texty ven.

Znalosti, které jsem získala studiem bohemistiky, stále využívám. Zaobírám se a živím literaturou, takže znalost jazyka a historie české slovesnosti se do mé práce trvale propisuje.

Rozhodně jsem neplánovala stát se spisovatelkou, nevěřila jsem, že by se to mohlo uskutečnit. Proto jsem se dlouhá léta věnovala kurátorování výstav výtvarného umění (vystudovala jsem ještě obor historie umění) a přitom psala. Teprve v posledních letech mohu s jistotou říct, že jsem se v oboru uplatnila. Ale cesta to byla opravdu spletitá.

Pro studium bohemistiky jsem se rozhodla, protože jsem vždycky ráda četla a psala. Během studia na gymnáziu jsem měla neustále nos zabořený v nějakém příběhu, a to jediné mi často dělalo radost během dlouhých hodin matematiky a fyziky. Chtěla jsem proto svoje znalosti prohloubit a mít diplom na to, co mi jde nejlépe. Navíc jsem měla možnost studovat obor v kombinaci s žurnalistikou, což mi přišlo jako ideální pro to, abych byla dobrá novinářka nebo editorka.

Studium mě hodně překvapilo velkou náročností a širokým záběrem – od kvant knížek na literaturu po drcení se staroslověnštiny. Část z toho jsem v praxi použila k tomu, abych se mohla vytahovat mluvením o něčem, čemu nikdo jiný nerozumí, ačkoli také mluví česky. Za obzvlášť působivé ale považuji například znalosti důvodu vzniku vyjmenovaných slov nebo Havlíkovo pravidlo, kterým pravidelně ohromuji všechny, kteří se někdy podivili, proč se pes skloňuje bez psa.

Jsem moc ráda, že jsem vším úspěšně i méně úspěšně prošla, protože poté mi moje další studium připadalo jednodušší. Také mě dvojobor bohemistiky a žurnalistiky motivoval k tomu, abych šla studovat dva magisterské obory naráz, protože jsem dostala silný dojem, že si dva tituly zasloužím.

V současné práci i studiu jsem oceňovaná za texty se správným pravopisem a interpunkcí. Zároveň působím jako redakční „grammar nazi“, což má na druhou stranu příjemný důsledek, že jakákoli chyba či překlep na mé straně vyvolává otázky, jestli se mi náhodou něco nestalo. Je ale osvobozující vědět, že ať napíšu cokoli, nemusím dlouze přemýšlet nad tím, jak co napsat, a mohu se soustředit výhradně na obsah.

Co jsem si ze studia bývala přála odnést a co mě naučila až praxe, bylo poznání, že není žádná ostuda udělat chybu nebo překlep. Koneckonců jsme jenom lidé, a když někdy napýšu něco špatně, ještě to neznamená, že jsem si ten titul nezasloužila tvrdou dřinou. Jsem si také jistá, že mě láska k češtině bude provázet do konce života. Studiu bohemistiky částečně díky, částečně navzdory.