Studie se zabývá průsečíkem kultury, příběhů a osobní identity. Představuje problematiku narativní identity z pohledu psychologie, přičemž se soustředí na kulturní podmíněnost způsobů vzpomínání a vyprávění o sobě. Stručně pojednává o konceptu dominantních kulturních narativů (master-narativů) a jejich vlivu na osobní životní příběhy i samotné životní volby, přičemž věnuje pozornost i formě „narativního vzdoru“, kdy lidé, jejichž zkušenost neodpovídá určitému master-narativu, přicházejí s narativy alternativními. Další část studie se obrací k autobiografické tvorbě, v níž je zpochybňování sociokulturních norem a zakořeněných představ leckdy doprovázeno porušováním žánrových konvencí a hledáním alternativních způsobů sebevyjádření, a to zejména v případě autorů ze společensky marginalizovaných skupin. Poslední část pak přináší analýzu fikcionalizované autobiografie Válečnice čínsko-americké spisovatelky Maxine Hong Kingstonové, která zobrazuje střet dvojích konvencí vyprávění o životě, vzorů utváření identity a master-narativů v případě lidí bikulturního původu. Zároveň exemplifikuje sílu autobiografických textů upozornit na převládající kulturní narativy a nabídnout alternativní perspektivy.

Studie analyzuje Možnosti milostného románu (2019) Jana Němce jako příklad hybridního módu autofikce. Článek nejprve mapuje proměny autobiografické tvorby i její teoretizace směrem ke zpochybňování čisté faktuálnosti žánru autobiografie a k porušování jeho konvencí, k inkluzívnějšímu pojetí autobiografického vyprávění a k zaměření na narativní utváření Já v autobiografickém procesu. Současnou situaci psaní o vlastním životě odráží mj. obliba autofikcí, které se k osobě autora vztahují prostřednictvím kombinace referenčního a fikčního diskurzu. Studie dále poukazuje na způsoby signalizace faktuálního i fikčního vyprávění v Možnostech milostného románu. Dílo tímto způsobem inscenuje pokus o autobiografickou výpověď a zároveň komentuje potíže, jež takové snahy nutně doprovází. Ambivalence referenčního rámce je tudíž zásadní součástí rétorické strategie díla.

Studie se zabývá několika příklady fokalizačních strategií v autobiografických dílech, přičemž kombinuje metody naratologické analýzy a autobiografických studií. Pomocí aplikace konceptů konsonantní a disonantní sebenarace (D. Cohnová) zkoumá způsoby, jimiž autoři kreativně pracují s různými pozicemi autobiografického Já, a jak tento aspekt přispívá k estetickým kvalitám textů. Po stručném objasnění role vyprávějícího Já a prožívajícího Já v autobiografických narativech následuje analýza juxtapozice perspektiv těchto dvou Já v knize My Father’s House Sylvie Fraserové, jíž je dosaženo obratnou kombinací konsonantní a disonantní sebenarace. Na základě příkladů disonantní sebenarace v Při loupání cibule Güntera Grasse a Christopher and His Kind Christophera Isherwooda a konsonantní sebenarace v autobiografické trilogii Mary Karrové (The Liars’ Club, Cherry, Lit) pak studie předkládá závěr, že sebe-disonance bývá využita ke komunikaci meta-autobiografických komentářů, zatímco sebe-konsonance přispívá k zanoření čtenáře do předkládaného příběhu.

Představení kontextu současné autobiografické a autofikční tvorby.