Der Band präsentiert Perspektiven für die Ausbildung von ÜbersetzerInnen in unterschiedlichen Sprachenkonstellationen und für verschiedene Textsorten. Diskutiert werden translatorische Fragestellungen im Umkreis der Sprachen Deutsch, Englisch, Tschechisch, Slowakisch, Polnisch, Russisch und Französisch mit Blick auf pragmatische, literarische und audiovisuelle Texte. Ein Fokus liegt auf den Chancen und Grenzen übersetzerischer Kreativität und didaktischen Konsequenzen. Kreatives Schreiben, die Arbeit mit Korpora sowie der textsortenspezifische Blick auf die Zielsprachen werden als brauchbare translationsdidaktische Instrumente herausgestellt.
Das Buch «stellt innovative Methoden und Ideen für die translatorische Ausbildung vor und weist neue Wege in der Translationslehre» (Věra Janíková).

Autor knihy Překlad jako kreativní proces představuje různé překladatelské strategie, které nabízí současná teorie a didaktika překladu. Zaměřuje se zejména na tzv. funkcionalistické strategie, pro které je rozhodujícím kritériem předpokládaná komunikační funkce cílového textu. Úkolem překladatele tedy je vytvořit překlad, jenž je adekvátní očekávané komunikaci v přijímající kultuře. Oporou pro správné kreativní řešení literární nebo neliterární překladové zakázky jsou překladateli analytické, interpretační, rešeršní a textotvorné postupy řady moderních disciplín. V takto didakticky nahlíženém překladatelském aktu mají klíčové postavení aplikované poznatky kognitivní psychologie, textové lingvistiky, kognitivní sémantiky nebo tvůrčího psaní. Jejich tvořivé využití v praxi i v teoretické argumentaci se stává nedílnou součástí interkulturní kompetence překladatele.

Kniha Smysl konců (1967) se zabývá „fikcemi", jejich fungováním a vznikem, přičemž tento termín je používán velice široce: od textů biblických, přes tragédii, román až po vědecké teorie a politické názory. Autor si všímá především utváření těchto fikcí ve vztahu k lidskému nahlížení konečnosti a času vůbec, tedy ve vztahu k lidské potřebě dávat chaotickému světu tvar. Podle Franka Kermoda je základní „jednotkou" takové struktury vztah mezi počátkem a koncem. Fikci tedy autor chápe nikoli jako to, co je „jiné" než naše běžná zkušenost, ale jako to, co pohání a podněcuje naši zvídavost. Kniha je dodnes podnětná mimo jiné v tom, že i bez mohutného teoretického pojmového aparátu přináší zásadní vhled do povahy zkoumaného předmětu, což vynikne zvláště při jejím srovnání s naratologií, která se v době jejího publikování začala mocně rozvíjet především ve Francii.

Kniha Metahistorie vyšla poprvé roku 1973. Hlavní myšlenka Whiteovy analýzy historiků a filozofů dějin spočívá v tom, že historické dílo nikdy není objektivním zachycením toho, „co se skutečně stalo“. Historická fakta totiž historik uchopuje pomocí básnických, rétorických a narativních postupů, které v sobě implicitně nesou jistou obecnou představu o zákonitostech historie, o možnostech vysvětlení historických fakt, stejně jako o možnostech proměny společnosti (tedy ideologii). Právě za to, že analyzuje historická díla prostředky vyhrazenými doposud převážně dílům fikčním (v tom se nechává inspirovat třeba Giambattistou Vicem), sklízel White vždy ostrou kritiku. Podle kritiků totiž ignoruje rozdílný ontologický status fikčního a historiografického diskursu. Navzdory této kritice zůstává Metahistorie zřejmě nejvlivnějším dílem v oblasti metodologie historiografie, přinejmenším v druhé polovině dvacátého století.

• Poznejte známku punku, punkujte poučeni!

• Teoretický průvodce k veškerému punkování, holigenství či squatování a jinému radostnému blbnutí, neboli užitečná podrobná příručka pro studium problematiky subkultur. Důkladně rozebírá proces jejich vývoje a vzrůstu, díky němuž se subkultury stávají nedílnou součástí dominantní kultury mainstreamové. Hedbige ve své práci dešifruje graffiti, v nichž hledá významy mající kořeny v poválečných stylech mládeže, pokoušeje se takto nalézt smysl uměleckého vyjádření v mladých subkulturách. Kultura je prostřednictvím subkultur manifestována v nejširším významu jakožto systém komunikace, forma vyjádření a protestu. Relevance díla je patrná v eseji, který sleduje vývoj taneční hudby a s ní spojené subkultury od jejího vzniku až do současnosti; podrobně zde popisuje příčiny její kulturní dominance a důvody, proč se stala nejpopulárnějším typem hudby ve Velké Británii. Ačkoliv tato subkultura není spojena s určitým stylem či oblékáním, jsou její příslušníci definováni scénou (klubem), kterou navštěvují a druhem hudby či tance, jenž tuto scénu reprezentuje.