Erasmus ve Švédsku
Za přírodními rezervacemi i intermediálními studii do švédského Växjö
Matěj Kos
„Každý doktorand musí během svého studia absolvovat zahraniční pobyt v minimální délce třiceti kalendářních dnů,“ toliko se praví v oficiálních dokumentech. A mně nezbývalo než se podvolit. Po krátké úvaze a konzultaci se školitelkou padla volba na Švédsko, konkrétně Linného univerzitu ve Växjö, kde jsem strávil začátek jejich semestru, tedy od konce srpna do konce září. Volba univerzity neproběhla náhodně. Na Linného univerzitě, pojmenované po známém botanikovi a fungující od roku 2010 ve městech Växjö a Kalmar, funguje Centrum pro intermediální a multimodální studia založené Larsem Elleströmem.
Vzhledem k mému zaměření disertační práce, v níž se věnuji intermedialitě kanonických děl, neexistovalo na světě mnoho vhodnějších míst, kam bych mohl jet. Náplní pobytu měly být především konzultace vznikající teoretické kapitoly, dále navázání kontaktů s tamějšími vědeckými pracovníky a v neposlední řadě zapojení se do běžného chodu pracoviště, tedy navštěvování seminářů, kolokvií a dalších ústavních událostí.
Postupně mě v mém plánu sem vyjet podpořily obě instituce, na kterých jsem v rámci doktorátu zapojen, tedy jak „domácí“ ÚČL FF MU, tak i ÚČL Akademie věd ČR. Výhodou bylo, že jak moje školitelka, doc. Jedličková, tak i ústavní koordinátor zahraničních výjezdů, doc. Bubeníček, měli kontakty na švédskou stranu z předchozích spoluprací, mohli mi tedy pomoci s dohodnutím výzkumného pobytu. Důležitá byla rovněž podpora finanční – díky stipendijnímu programu Filozofické fakulty MU na podporu studijních pobytů doktorských studentů a mimořádné podpoře z Akademie věd ČR jsem získal základní kapitál, který mi ve výsledku pokryl většinu životních nákladů. Mimochodem, životní náklady ve Švédsku se už pomalu blíží českým nákladům…
Život ve Švédsku obecně i akademický život na univerzitě přinesly mnoho zajímavých zkušeností. Přiznávám, že do doby mého pobytu jsem byl asi jedním z mála Čechů, kteří půvaby severní Evropy nijak neprožívají, a moc jsem netušil, do čeho vlastně mířím. Univerzitní město Växjö mě na jedné straně překvapilo velkým množstvím uměleckých děl instalovaných ve veřejném prostoru nebo národními rezervacemi doslova pět minut od ubytování, na straně druhé také problémy plynoucími ze své velikosti cca šedesátitisícového města s velkou univerzitou – městskou dopravou nefungující mezi půlnocí a šestou hodinou ranní, minimem kulturního i sociálního vyžití či pustými ulicemi lemovanými parkovišti a bytovými domy bez občanské vybavenosti. S tím ostře kontrastoval velký univerzitní kampus umístěný na okraji města. Občas jsem tuto situaci českým kolegům popisoval, že to působí, jako kdyby udělali univerzitu na Kladně.
Co se týká samotné univerzity, zde mě potěšila především velká vybavená knihovna a celkové komunitní uspořádání budov. Na téměř každé chodbě byla minimálně jedna sdílená studovna, kterou si mohli studenti zarezervovat, všude byla místa pro setkávání či odpočinek, bylo možné využívat různě po budovách rozmístěné kopírky na čipové karty nebo malé kuchyňky pro ohřátí přineseného jídla. Při ústavních seminářích byl kladen důraz na to, aby se zapojovali všichni akademici i doktorandi a při tom zvláště začínající výzkumníci cítili, že ostatní jejich názor pokládají za hodnotný. Zajímavé byly drobné kulturní rozdíly, jako například „nut free zone“ na celé univerzitě kvůli možným alergickým reakcím či zavedení genderově neutrálních toalet ve formě plně vybavených kabinek místo klasických oddělených toalet. Taktéž akademická etika zde fungovala na angloamerickém principu, tedy provázejícího profesora jsem mohl oslovovat křestním jménem a naše konverzace se nesly v neformálním, přátelském duchu. Ovšem jak už to bývá, vždy se najdou i negativa. Především, co se týče administrativního aparátu univerzity, jsem poznal, že pro řehtání byrokratického šimla není nezbytně nutná rakousko-uherská minulost země.
Celkově mi stáž hodně dala. Díky změně prostředí a minimálním možnostem sociálního života jsem mohl pokročit v práci na disertaci. Zároveň ale v rámci socializačního minima ve formě ústavních akcí, jako bylo například společné hraní švédské hry kubb, jsem se poznal s mnoha švédskými i zahraničními akademiky a doktorandy, kteří se věnují podobné oblasti jako já. Věřím, že do budoucna se mi tyto kontakty budou hodit. Rovněž jsem poznal jiný styl vedení seminářů i vědecké práce, na který budu ještě dlouho myslet při své vlastní činnosti.
